Sudice

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sudice
Podtitulek: Pověsť národní
Autor: Adolf Heyduk
Zdroj: Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 273–282. Dostupné online.
Licence: PD old 70

U lesa chaloupka
v křoví se ukrývá,
okýnkem se k lesu
mladá žena dívá.

Okýnkem se dívá,
na hvězdičky hledí,
a muž zamyšleně
blíže krbu sedí.

Nad bahnem světélko
rozpustile skáče,
ale muž a žena
ve komůrce pláče.

Hvězdičky, hvězdičky
dobře mezi vámi,
vy máte dcerušky,
ale my jsme sami.

Vy máte na nebi
ty malé berušky,
ale my jsme sami,
nemáme dcerušky.

Nemáme dcerušky
ani jedináčka,
ani jedináčka
malého synáčka. —

Zas se oknem dívá,
ku světýlku hledí,
a muž zamyšleně
blíže krbu sedí.

Světélko snad bolesť
s nimi ucítilo —
smutně poskočilo,
v lese se ztratilo. —

*

Noc před svatým Janem —
měsíc s výšky hledí,
muž jak znovu zrozen
blíže krbu sedí.

Okýnkem se matka
v tichý lesík dívá,
na rukou děťátku
kolébavku zpívá.

„Holubičko milá,
milá holubičko
hajej, spánek tlačí
tvé modré očičko.

A abysi dobře
dceruško má spala,
vlastní jsem ti srdce
za podušku dala.

Andělíček skládal
pokoj na tvé líčko,
spi má krásná, malá,
milá holubičko.“

Měsíc ouplňkový
stříbro dítku hází
a matčinu píseň
tiše doprovází.

Světélko nad bahnem
radostí se točí,
shýbá se a zase
rychle k lesu skočí.

A než se světélko
k lesu přiblížilo,
už v chaloupce, v křoví
všecko tiché bylo.

*

Nemluvňátko tiše
na kolébce leží,
a k chaloupce z lesa
bílá žena běží.

Bledý měsíc v její
bledé svítí tváře
a ty její šaty
učiněná záře.

Běží, běží k chýšce,
co se v křoví skrývá,
kde s malou dceruškou
matička přebývá.

Když se přiblížila,
v okno zaklepala:
„Vstávej, matko, vstávej!“
a matička vstala.

A matička vstala,
k oknu přistoupila —
u okénka žena,
bílá žena byla.

Bledý měsíc svítí
v bledé její tváře
a ty její šaty
učiněná záře.

A když promluvila,
matka hlavu klopí:
„V studni na dvorečku
dcera tvá se ztopí.“

A když promluvila,
zase k lesu běží,
dítko na kolébce,
matka v slzách leží.

Smutně v noci bděla,
smutně ráno vstala
a dcerušku novou
písní kolíbala:

„Kdybysi vědělo,
ty mé zlaté robě,
co krutou sudicí
usouzeno tobě.

Kdybysi vědělo,
co se nám všem stalo,
ty bys se tak mile
na mne nezasmálo.“

„Na mne nezasmálo
a se mnou si hrálo,
to bysi přehořce
se mnou zaplakalo.“

Matka svoji dceru,
matku smutek choval —
tatíček na dvorku
studnu zahazoval.

Ze staré on skály
černý kámen střádal,
po dvě dlouhá léta
do té studně skládal.

Dvě léta ho skládal,
skládal dnem i nocí,
sobě k potěšení,
dceři ku pomoci.

A když otec složil
kámen za dvě léta,
bylo po té studni,
po trápení veta.

A když kámen hlínou
zarovnaný měli,
na sudičku všecky,
všecky zapomněli.

*

Vyrostla dceruška —
a když promluvila,
„bolí mne hlavička“
první slova byla.

„Přineste tatíčku
studenou vodičku,
studenou vodičku
na moji hlavičku.“

„„Zde z potoku voda,
oblak ji vylívá!““ —
„Neplatná hlavičce,
ona pobolívá.“

K studánce šel otec:
„„Zde ta voda živá!““ —
„Neplatná, hlavička
předce pobolívá!“ —

„„Zde voda z rybníčku,
na slojatě bývá!““ —
„Neplatná, hlavička
předce pobolívá.

Nečiňte tatíčku
ke studánce kroku,
neplatná ta voda.
jako je z potoku.

Tak jako z potoku,
tak jako z rybníčku,
otevřte tatíčku
zazděnou studničku.

Zazděnou studničku
na tom našem dvorku,
v níž jste skládal kámen
ze starých pahorků.

Otevřte studničku,
zdravou vodu měla —
tak mně bílá žena
v noci pověděla.

Tmavé měla oči,
bledé měla tváře,
a ty její šaty
učiněná záře.“

A když s malou dcerou
na dvorečku byli,
tu ji na kamení
černé postavili.

„Chladí mile, chladí,
to černé kamení,
však ono bez vody
dá mi ochlazení.“

Na kámen se kladla
ta malá hlavička,
na kámen, jímž byla
zazděná studnička.

Zazděná studnička
v chaloupce na dvorku
studeným kamenem
ze starých pahorků.

„Chladí mile, chladí,
dobré to znamení;
kde nemůžou proudy,
uzdraví kamení.

Nechte mě, matičko,
nechte mě, tatíčku,
na černém kameně
spočinout chviličku.“ — —

A když ji budili,
chladné měla líce,
růžová hubinka
nemluvila více.

Dle sudby v tom místě
zhynula na dvorku,
kde byl v studni kámen
ze starých pahorků.

*

U lesa chaloupka
v křoví se ukrývá,
okénkem se k lesu
mladá žena dívá.

Okénkem se dívá,
na hvězdičky hledí,
a muž zamyšleně
blíže krbu sedí.

Světélko nad bahnem
rozpustile skáče,
ale muž a žena
ve komůrce pláče.