Studentova jizba

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Studentova jizba
Autor: Alois Škampa
Zdroj: Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník druhý. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1883. s. 50–55. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Jak rád mám tichou jizbu svoji,
jež pod krytem až domu stojí
tak blízko — samým nebesům!
V ní klidně tak sní moje hlava,
sem nezaléhá lidí vřava
ni bouřící ten světa šum!

Je skrovna, ale všecky stěny
má jasně vždycky obíleny,
a radosť v ní je bydleti;
svým oknem zírá pod krov tmavý,
kde jiřička si hnízdo staví
a snítku snáší ke sněti!

Ač prostý jsem jen študent chudý —
přec nikdy stesk, ni smutek nudy
mou mysl tady neschvátí:
mně volno stále zde i milo,
a přál bych si, by možno bylo:
smět věčně tady zůstati!

Keř basalek mám na okénku —
tam často, ssajíc vůni z venku,
má píseň zvučí veselá…
Tam s modré ke mně výše hledí
své zelenavé střechy mědí
báň góthického kostela!

Tam nad kamenných domů polem
tak často skřivan, létna kolem.
hned pokřik vydá jásavý,
a motýl, který zbloudil v městě,
zde zeleň spatřiv na své cestě
rád v okně mém se zastaví!

Ztad vyhlídku mam v dáli smělou —
vše město vidím, řeku celou
i ostrova v ní svěží břeh,
a v noci zkvětlé bleskem luny
jak čarovné a zlaté runy
plát křivé zřím kol rysy střech…

Leč nejvíc poutá hruď mou snící
na druhé straně za ulicí
zjev mlčícího paláce!
V tiš chmurnou jeho krásy vnadné
tak vždycky rád můj pohled padne,
než dám se z jitra do práce. —

Pod střechou jeho dvojnásobnou
bok arkýřů svou malbou drobnou
tam na sta kryje černých fresk,
a v čele, zlaté na pavlači
řad oleandrů v šer se tlačí
vždy bezkvětých — jak živý stesk!

Kryt na zdech jeho, barvy teskné,
já vídám vždycky jak se leskne
tam hlatí tvrdou břidlic svých,
a pode žlabů ozdobami,
níž o poschodí — oken rámy
jak září, čistý jako sníh…

Ku vyšší jeho střechy krovu
když někdy vznáším oči znovu,
já často shlédnu, jitra mhou,
jak u komína samé paty
tam kocour světle pruhovatý
se mihne tichou chůzí svou…

Však zrak můj stihne nejraději
až krovu na vrch, odkad zejí
svým lůnem temné vikýře,
kde pod modravou nebes tůní
vždy s jásotem se vrabci sluní
a křidélka jmou do šíře!

Leč beze všeho znám se taje,
že jiná ještě příčina je,
proč zor můj onde prodlívá:
— mně u vikýři tamo zjeví
se lepá často hlava děví,
jež na mne sem se usmívá!

To v témdni jednou, na podstřeší
dvě hezké, mladé služky věší
tam bílé prádlo vespolek —
a náhoda snad tomu chtěla,
že z rukou jich mi přiletěla
kdys růže v jizbu na stolek.

A od té chvíle, v jitra plese
jak děti teď my bavíme se
ač němě jen, a vzdáleni;
zde u výši, skor’ pod oblaky
nám radosť blaží prsa taky
a v líc se vlévá zardění…

Sám nevím, věru, ony obě,
a já — v tak směšně krátké době
že stali jsme se přátely!
Nad světa vřavou, v tichu tady
že sloučilo nás dohromady
tak záhy družné veselí!

Co poprv zřel já jejich krásu —
jak mnohý květ už od těch časů
mé jizby padnul do kouta!
Jen slyšet, smích jak jitrem víří —
hned pozornost mou ku vikýři
jich objev časný upoutá!

A schován, když pak za záslonou
k nim patřím tajně mlhou vonnou
— jak radosť mne vždy pojímá,
když krovu zřím jak na vrcholi
na půdy tmavé černém poli
jich plavý vlas se vyjímá…

Tu okno náhle odekreji
a překvapím je, jak se smějí,
když nejméně se nadály!
V mžik leknou se, a skočí stranou,
by chvilku tak — na schovávanou
si se mnou ještě zahrály…

A když pak mír juž zavřem spolu,
vždy jedna ještě s půdy dolů
mi koncem hrozí malíčku,
a druhá opět jako v žertu
se smíchem klade dlaň svou ke rtu,
a posílá mi — hubičku…

Leč po škádlení tom a smíchu
na týden celý zase v tichu
mne v jizbě mojí ostaví. —
Nuž tak zde spolu pode krovy
my původní a zcela nový
si našli způsob zábavy!

Ó, dík vám, sličné kouzelnice,
že ve svět můj, tak malý sice,
jste novou vtiskly pohádku:
ač obě jste jen prosté služky —
přec neváhám zde črtem tužky
já zvěčnit vaši památku!