Stud (Dyk)/VIII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: VIII
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 5-40.  
Vydáno: 1900
Licence: PD old 70

— Je to špatné, je to špatné. Co mi učinila matka?! — Tak si opakuje Römpler.

— Je churavá, umírá, chce trochu posilnění; to nedává ti přece právo, abys k ní byl zlý?

Tak tu leží ubohá; Römplerovi bylo by jí líto, zajisté, on není tvrdý; jenom kdyby ho to neubíjelo…

Kdyby byl pryč… mimo tu síň… kdyby mohl odejít z tohoto vzduchu!

Konečně živí mají svoje právo, že ano?! Tak to přece říkal doktor; co to má za smysl, dvě smrti místo jedné?! To říká Römpler; ale rozpor zůstává a bolest netiší… A jeho síla se drtí mezi těmito dvěma formulemi —

Chvílemi Römpler zapomene a pocítí prudkou touhu… být daleko… pryč od lidí, docela sám; vyjít do širých polí po travnatých mezích; je léto, klasy ševelí rytmicky a jako by mluvily: rozuměli jsme přece této řeči klasů? Chodili někdy po těchto mezích hoši zamlklí a pozorní; nad nimi nebe a pod nimi země a okolo hlavy horký a omamný vzduch. Jít, jenom jít, v neznámé kraje: ven z vězení, ven z domova, ven z toho ztuchlého vzduchu pokojů nemocných. Ah, moci slyšet někoho se smát — naivně a radostně se smát nad propastmi! Pryč od malicherných pří a nízkých neřestí, pryč od velebných póz a suchých formulek. Naše nervy se zotaví, naše hlava bude volná a pyšná (neboť bylo v nás mnoho pýchy, když jsme rozuměli řečem všeho). Mysleme si, na konci té cesty nás něco očekává; asi nějaký zázrak. Kolikrát jsme o tom zázraku snili!

Zázrak stojí v daleku.

Forma jeho je nejvýše delikátní; postava jako stín, ale nezapomeňme na oheň očí; a stín ten těkavý a neprobadatelný táhne magneticky k sobě. Jeho subtilnost slibuje z dálky. To štěstí nicméně přijde. Bývali jsme kdysi neskromní a šli špatnými cestami. Nicméně štěstí přijde.

Zde leží někdo, kdo umírá, ovšem…, to nutno překonat — — — Matka procitla a upřela na něho oči.

„Karle,“ šeptala.

Neslyšel.

— Forma jeho je nanejvýš delikátní: vše to krásné, co jsme snili, co bylo v našich myšlenkách, je zde harmonií. Jest to jako skutečnost s přítmím snu. Napněme jen svůj zrak a rozepněme náruč: Fantome rozkošný a svůdný, tebe jsme pouze milovali; naše srdce zpráhla zatím na marných láskách, tisíckrát vymknul jsi se jako Proteus a zakuklil do jiných zjevů; tisíckrát chápali jsme tě, a tisíckrát nedosáhli; ale nyní mi neunikneš… tentokrát ne!

— — — „Poslyš, Karle,“ šeptala matka.

Nyní slyšel. Zase na něho sahá ta ledová ruka. Fantom mizí a skutečnost zůstala. Nedovedl zatajit první pocit odporu a hrůzy…

„Slyším, matko. Ale nenamáhej se. Mluv docela tiše. Poslouchám. Trochu jsem snil. Odpusť, byl jsem poněkud unaven.“

A Karel Römpler mluví mnoho slov, což má nahradit akcent pravdy, který jim schází.

Matka se na něho dívá a lítostně sklopí oči; váhá však mluvit. Zahleděla se do jeho očí a vidí tu to cizí, nepřátelské, co se z nich dívá; Bože, tedy také on čeká jako ti druzí; nikdo nemá citu a slitování; trvá jim to dlouho… Ano, stojí u propasti, a jediné živé ruce, které jsou nablízku, chtějí ji vmetnouti dolů… nechť jde, trvá to dlouho, nemůžeme věčně čekat. A matce váznou slova na rtech a jen v jejím pohledu zračí se nevýslovný děs… nuže, tedy konec… konec… konec… oni čekají… a není slitování… jenom děs a hrůza.

Karel Römpler sedí a civí do prázdna. Lítostný a zoufalý výraz se mu vtiskuje do duše; ten výraz vtiskuje se mu krutě do duše; ten výraz bude pálit; oh, dlouho, dlouho, a kdož ví, zanikne-li v paměti vůbec. Römpler civí a nemůže pronést slova. Nelze nic vysvětlovat, omlouvat, jeho síly jsou vyčerpány… vše jedno…, ale on je u konce. A nějaký ironický hlas v něm volá:

A onen zázrak v daleku…

Umírající tu leží a zavřela oči. Nechce už ničeho vidět.., raději ty tmy a propasti… a konec všeho. Bude nyní pouze čekat. Ale pusto nyní před očima: čím zhřešila, že musí odejít takto? Měla být dávno mrtvá; to je z toho, přežijeme-li všecko.

A vyschlým tělem stařeny škubne to křečovitě; chtěla by plakat, ale nemá slz; a opět jí to škubne a ona pronáší jednoduchá a tragická slova: „Můj Bože, můj Bože!“