Stud (Dyk)/III

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: III
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 5-40.  
Vydáno: 1900
Licence: PD old 70

Vlak se valí krajinou a vagony se skoro rytmicky třesou.

Römplera — Römpler nespal celou noc — ukolébal v lehký spánek. Je v kupé nyní sám.

Přijde na vás někdy po dlouhém duševním napětí taková chvíle únavy, ospalost, chcete-li to tak nazvat. Chcete-li, nechcete-li: jisto jest, že v těch chvílích se stáváte jevištěm podivných dramat s poloznámými aktéry. Dávná minulost nabude určitých forem a málem že nemluví; skutečnost mísí se s fantastikou…

Jako by se vzbouřily loutky, které jste tahal na dlouhých a pevných drátech z kulis do kulis; vaše ruka umdlela, a hrají nyní na vás, a máte dojem Gullivera obsypaného armádami pidimužíků.

— Jsou zavřeny dveře nějakého parku a je to hoch Karel Römpler? — hraje si před nimi. Stavět z bláta hráze — je po dešti — jest interesantní a vábivé pro dětský intelekt; ale ony dveře parku mají přesto mnoho zajímavého. Podívejme se skrze mříže. Jest jisté, že za nimi je neznámý ráj. Zatím vidíme jen klikatou cestu mezi bizarními stromy a keři, tak odlišnými od těch, které známe. Ale dále jsou patrně siluety, které nás mohou okouzlit; princezny s báječnou apoteózou svého titulu; suverénní a zároveň devótní lokaj neurčitého věku, marně bychom se dohadovali; starý zahradník, sehnutý přílišnou oddaností vrchnosti. Hlavně ten zahradník, ten je nejurčitější osobou.

Hledíme tedy skrze mříže; za mřížemi lze vidět cestu, která mizí v záhybu. Co je za onou cestou? A jak rozkošně musí se jít po měkkém, žlutém písku!

A jak nádherné květiny planou asi v parku na podivuhodných záhonech, myslí si Karel. Stromy s podivným listovím zvláštních forem, stromy, jejichž koruny sahají po zem, stromy s květy tvářnosti neobyčejné, ohromné, vysoké stromy. A konečně tam mohou být oslíci. O těch oslících Karel slyšel: po těch prý jezdí princové. Takový princ sedící na šedivém — říkají — zvířeti, to by mohlo být něco pěkného.

Konečně kníže sám, to jest asi něco jako vladař, ten může stínat hlavy, vede války a pokoří nepřítele. Svatý Václav byl také knížetem.

Mimo to kněžna.

Po celé vsi není nikoho, kdo by mohl vypadat jako kněžna. Ve vsích nikdy kněžny nebývají. Pouze někdy bývá venku, ale to jede rychle v kočáře a mizí. Možná že nosí zlatou hvězdu na čele, ale to není jisté.

Malého Karla jímá touha přelézt mříže. Ale na mřížích jsou bodce. To překáží. Což kdyby zůstal nahoře, nabodnut a mrtev? A kdyby potom přišel lokaj, zahradník a kníže?! Co by kníže tomu řekl? Ne, kníže ho nesmí vidět, to by nesnesl.

Karel stojí rozpačitě. Vrátí se? Učinil několik kroků. Ale ne; zeď je místy nízká, uvažuje. Možno přelézt.

Což ale jsou-li na zemi za zdí nalíčeny pasti?!

Což uzří-li ho a chytí ho za zdí?

Kníže ho dá jistě usmrtit jako vyzvědače. Kníže má jistě k tomu moc. Karel četl různé knížky, tam byli vyzvědači od knížat usmrcováni.

Lipová košatá alej voní intenzivně tohoto letního a slunného dne. (Pamatujeme se na takovou alej, která nás někdy opojila? Možná že nám bylo milo jít jí a že její délka zdála se nám menší…, a možná že jako tehdy chtěli bychom jí jít).

Lipová alej voní intenzivně. Slunce stoupá na nebi a malý Karel stojí pode zdí a váhá…

Vskutku, nebylo to tak obtížné, přelézt; na zemi nebylo nalíčených bodců ani pastí. Ale nyní začíná obtíž. V písku zůstane otisk nohou. Ten povede na stopu. Vedle cesty půjde se lépe.

Mimo to pozorujme: neviděli jsme dosud takové stromy; skutečně stromy, jejichž větve se dotýkají země; skutečně stromy, jejichž květ jest podivných a rozkošných barev; skutečně stromy vysoké a mohutné.

Skutečně záhony, o nichž snil: barvy, ó barvy, a jak krásné barvy!

Pojednou se Karel zalekl: ozvaly se kroky.

Ukryl se bázlivě v křoví.

Ale kroky zašly jiným směrem. Karlovi se ulehčilo.

Vyskočil a šel dále. Musí však nyní být opatrnější. Ne na volné prostranství, zůstane v křoví; tam ho neuvidí.

Ještě se podíval:

Stromy a květy a barvy, a vůně! Skutečně stromy a květy a barvy a vůně! Ale jak je to všechno přísné a chladné! A jak nevolno a úzko je jeho malé duši! Stromy a květy a barvy a vůně, proč nemůže z nich pociťovat radost?

Nyní vidí prostranství pod velikými a košatými duby. Jsou to stinné, staré duby, slunce jimi nepronikne. Šero tu panuje a chlad. Ovšem, je milý šer a chlad, žhne-li venku slunce; ale Karel se bojí vstoupit do toho šera a chladu.

V prostranství několik postav sedí na sedadlech; Karel je pozoruje.

Starý vrásčitý pán mdlého výrazu očí sedí u stolu a pohrává si hůlkou v písku a jeho tvář má roztržitý výraz.

Paní přísného a chladného obličeje. (Bože, je něco smutného v těch rysech!) Nehýbá se; budí dojem nevrlé sochy, která se bojí mrzutého probuzení.Tři dívčí postavy, štíhlé, bledých tváří a podivných copů. (Jsou divné ty copy. Takové u nich děvčata nenosí!) Zdá se, jako by se dívaly přes záhony, přes vysoké duby, přes zdi parku v širé a volné prostranství. „Kam to hledí?“ tázal se Karel.

Těchto pět osob sedí a nehýbá se. Ani slova nepromluví. Je ticho u onoho stolu pod stinnými velikými duby, ticho, šero, chlad.

Mine chvíle.

Starý pán sáhne na hodinky s nepohnutým a vážným výrazem, pohlédne na ně a povstane.

Ostatní zvedly se za ním.

Starý pán podal rámě paní, a šli ceremoniálně cestou; vážně a ceremoniálně šly za ním tři štíhlé stíny.

Ani slova nepromluvili.

A ticho, šero, chlad: to bylo všechno, co zbývá z krásy pohádek, Orientu řekněme!