Moderní básníci francouzští/Stromy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Stromy
Autor: Maurice Rollinat
Zdroj: Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 451–453.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Ó stromy obrovské, zim dusných mučeníci,
vy lyry pochmurné, v nichž bouří větrů zvěst,
ať čníte bez listí, či lupením se tmící,
vás básník miluje, váš spleen též jeho jest.

Z vás pohled malíře si nadšení rve blesky,
když pálí žízeň jej po všem, co malebné,
neb vy jste nesměrné a gigantické fresky
a země nahoty jste zdoby velebné.

Z vás vkrádá podivný se magnetismus v duše
pln něhy básnické a hořké lahody,
a když vy šumíte, to řeč, již zkouší v tuše
s velkými básníky ret spící přírody.

Když blesky s vichřicí, když letí krupobití,
tu lesy moře jsou, v němž proud je každý strom,
tu s dubem ohromným i hloh se začne chvíti,
a dlouhý jejich vzdech zní v děsném víru tom.

Tu vy, jež často jste jak ze mramoru němy,
jež spíte hluboce jak srdce bez výtek,
vy stromy vyjete, lomíte haluzemi
pod cvalem vichřice, již divý žene vztek

A v letě unylém pták usne zlatohlavý,
jak zavře víčka svá ve vašem hamaku,
vy velká stínidla jste kamení a trávy
stín v svěžest velkých vod mísíce v soumraku.

A pod žárem psích dnů, jenž na člověka tíhne,
když vyschnou rybníky, rákosu zrcadla,
ve těžkém ovzduší, ve kterém mor se líhne,
bez hnutí vznášíte svá čela usvadlá.

A v sklonu jeseně tu smutek ve vás dřímá,
že čníte v samotě bez květů, ptáků, hnizd
pod nebem mlhavým, v kterém čas ob čas hřímá,
zdá se, že tíží vás až k zemi žlutý list.

Jen v nocích májových pod paprsky hvězd spité
kol vůní, kterou zem se plní veškerá,
vám zapomníti lze své boly věkovité,
jež v spánek skolébá dech vánků z večera.

Tu pára lahodná se kol korun vám vznáší,
když noční ztrnulost zaplaší jitra nach,
a večer vzrostete, že stín váš skorem straší,
až básník chvěje se, jak by jej schvátil strach.

On ví, že pod vámi se vždycky drama hraje,
když den jest, se zvěří, když noc, se strašidly,
že v hluku nejmenším fantomy uzřít z báje
neb vlky bloudící, vám oči prohlídly.

Vás pálí slunce hlod, vás šlehá víchr chladný,
vás živé ve rubáš dech zimy zašije,
vy stále trpíte, až sekery hrot pádný
nad vámi zafičí a peň váš rozbije.

Kde všady žijete, ó duby, sosny, jilmy,
ať v městech, na polích aneb skal na suchu:
ten smutek ohromný vždy bratr věrný byl mi,
jejž vaše haluze kol sijí do vzduchu!