Strom v květu/Strom v květu

Strom v květu Josef Hora
Na tygří kůži	Strom v květu

Údaje o textu
Titulek:	Strom v květu
Autor:	Josef Hora
Zdroj:	HORA, Josef. Strom v květu. Praha: Fr. Borový, 1920. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Index stran

Strom v květu[editovat]

Z ničeho nic
ruka má dotkla se čela, údiv pojal mou líc,
světla kvetou a odstínů pestrobarevný let
rozpouští ve mně hmotnosti tělesný hnět.
Tvrdá a nehybná lhostejnost kamene
taví se ve mně. Jsem člověk, jenž vzpomene,
trpí, ale i v sunutí myšlének svých
přinutí nenarozenou chvíli. A změní ji v smích, v žal a smích.

Neboť i můj den přišel, zavolal shůry. A hle, kvete sad,
takový bílý a křehký strom je v něm, jejž jsem už ve snu měl rád
a že bych zjevení jeho, lehoučkému jak dým,
tak z blízka, jak lásce, chtěl zrakem dát proletět svým,
co učiním?

Půjdu a půjdu, jak vůle má chce tomu. Každý můj krok
bude přiblížení k jistotě, splněný rok,
kus života, vydechlý na rty. A udiven, že mohu jít,
že nejsem jako kámen, půl v trávě, půl do hlíny vryt,
dojatý sledem svých kroků, zpřítomňujících mi prostor i čas,
po jedné straně mám květů lán, po druhé žloutnoucí klas
a kráčím vpřed,
zamilované srdce, zrak soustřeďující svět.

A pojednou
bílý strom vztýčil se přede mnou.
Kam jsem to došel? Z nebes spadlo to na mě,
vítr pošeptal mi to, hlas nechtěný řekl to za mě:
Tu jsem.

Tu stojím. A nemohu dále. Krok další už byl mi vratký,
tuto je teď, zítra, na věčnost, mé místo, má zem.
Odtud vyjdu vždy za jitra, večer se vrátím,
v lásce naleznu se zde, v dech světa se ztratím.

Ó, jistoto jsoucna! Krví mi proudící výkřiku sladký,
já došel jsem k sobě, já uzřel jsem kvetoucí strom.
A ty, ó lásko, jsi dokvetla ke mně
v stromu tom.
Nikdo, a nikdo. Jen já a strom a země.

Dny a noci, slunce a hvězdy zákonem času
uchvacují ho v barevný kruh svých stínů, svého jasu,
jak vroucně ho objímám v myšlenkách svých,
šťasten a tich.

A když se zastaví polední svit
nad vrchy, řekami, městy,
sním jeho milostný sen, jenž z hmoty a paprsků slit,
od větrů a ptáků učí se poznávat cesty,
pohody, bitvy, ohně, závrati široširého světa.

Chtěl bych, ó, chtěl, když zřím ho tak v modlitbě kvést
za plnost léta,
splynout s ním ve vůli růsti, uzrát a ovoce nést.

A jak mi očima plyne, tak rozkvetle bílý,
modlím se k Nepoznanému: Bože můj, jsi-li,
odejmi sílu větrům, jež korunou jeho letí,
postav do kruhu jeho lehounce tančící děti
radost a smích
a neodlučuj ode mne nikdy, nikdy
podobu jeho, jež rozkvétá ve zracích mých.

Dej,
abych uviděl jedenkrát
v zelené trávě růžový plod s něho spadlý
a dej,
abychom pospolu, až přijde listopad,
pomalu, po listu list, se sluncem zapadajícím, usínali a vadli.