Úvahy propravné, dušeslovné, krasoumné a vychovatelské
1. O zvuku a jeho sluchem uznamenání.
Hudba i zpěv staví se v řadu krásných umění; neboť líbeznost zvuku a hlasu náleží mezi předměty krasoumné.
Dříve však nežli o kráse hudby a zpěvu promluvíme, podíváme se na to tělesné ústrojí, kterýmž hudebné zvuky a zpěvné hlasy chápáme či uznamenáváme; jest to naše ucho, zevní i vnitřní složení jeho. V uších našich odráží se zvuky a hlasy přírody, a čím zdravější sluchové čidlo naše, tím schopnějšími býváme k chápání tónů a zvuků, jakož i způsobilejšími se stáváme k správnému jich seřadování v mysli naší.
Sluch jest jeden z patera smyslův a cení se vysoko nad jiné tři, totiž: hmat, chuť, čich, ano nejeden z přírodozpytců a vychovatelů staví jej nad poslední t. zrak; což ovšem spíše dle životních poměrů a jmění jednotlivců, jichž se týká, dá se ustanoviti. My bychom oběma rovné právo k životní důležitosti přiřkli a každému člověku přáli, aby ani na sluchu ani na zraku ujmy netrpěl: hluchoněmý nechce zaměniti hluchoněmotu za slepotu, a nevidomý raději slepým zůstane, než aby prohledna ohluchnul a oněměl. Jako zrak tak i sluch má své vnady a příjemnosti; protož kdo těch ze slyšení pošlých okusil neznaje oněch zrakových, nedá sluchu na zrak; neboť se sluchem spojena jest řeč, a ta co výkvět jeho duchovní činnosti jest mu nade všecko, jí on žije, sobě určitě svědom jest, a proto sebe výše cení a váží, nežli kdyby vidomým a při tom hluchoněmým byl.
Každý náš smysl má své čidlo aneb čivy (čily) či nervy, jimiž na věcech cosi zvláštního uznamenáváme, a sice: hmatem jejich podobu aneb způsobu, velikost a vzdálenost; okusem chuť; čichem
