Stránka:Zvonař, Josef Leopold - Základy harmonie a zpěvu.pdf/14

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

z přímého odporu krásy, t. z úplného nesouhlasení (dissonance, disharmonie) představ s předmětem vzorem pochází, v největším opovržení jest. Souhlas představ aneb obrazů věcí smyslem i myslí pojatých působí v ní libost a spor jejich nelibost; a ani to ani ono není nahodilé, nýbrž na jistých zákonech v jistých poměrech založeno. V hudbě značí se poměry tyto na př. v stupnici dle souměrnosti jednotlivých tónů, ježto v jednostejných a podobných intervalech po sobě následují, jakož i dle souměrnosti jistých motivů, které se pravidelně ač ne jednotvárně opakují a v celek skládají.

Tak lepost i ladnost, pěknost i líbeznost mají svou zvláštní míru, jistý způsob souhlasení či harmonie, svou takořka světlost, jakož i naopak škaredost a neladnost, ohyzdnost a nelíbeznost mají své stíny po stupních sepření se představ (v hudbě představ sluchových či zvukových, totiž tónů); a jsme-li si všeho toho souhlasení a sepření představ aneb obrazů věcí svědomí, máme v prvním případě cit o kráse aneb cit krásy, t. příjemný, v druhém pak cit nepříjemný, odporný, cit neforemnosti, neladnosti, ošklivosti. Proto také odvracíme se od věcí nesličných a neladných, a poutání býváme krásou předmětův sličných a ladných. Krása dojista, jak jiné přísloví praví, „očím pastva a duši vazba.“ Tak uznamenáme v mysli při souzvukujících tónech cit libosti, kdežto při nesouzvukých nelibost cítíme a sluch od nich odvracíme.

Že co krásné, svou lepostí a ladností mysl po sobě táhne, šeredné ale ji od sebe odvrací; proto nesou-li s sebou předměty představy z části sice souhlasné ale z části sobě odporné, nastává v mysli přemítání, boj, v němž poměr podobnosti na jevo se staví, a obyčejně z části libost a z části nelibost působí.

Kde se poměr podobnosti v rozmanitosti ukazuje, tam pro mnohé a shodné věci a jich představ poměry zajímavost se naskytuje, a kde jedna představa s druhou v jisté řadě a míře se pojí, jedno skupení představ s druhým souhlasně se jednotí, by i kontrastujíc, tam zajímavost v intressantnost přechází, kterážto se zvláštní vnadou spojena bývá. Zajímavý jest na př. zpěv nějaký, a intressantní jest osoba zpěv přednášející i přednášení samo; zajímavá jest na př. píseň: „Horo, horp, vysoká jsi“ a intressantní zase fuga do f-moll od J. Segra, kterouž složil, když Prusové obléhali Prahu. Kdo při svých hudebních skladbách chce býti zajímavým aneb intressantním, ten musí šetřiti shody v rozmanitosti, kterážto pak ozvěny nalézati musí v mysli posluchačův. Vyvádění efektův pouhou tak zvanou hudebnickou bravurou nesnáší se s intressantností uměleckou.