dešlých malou tercií; ku př.
V měkkých stupnicích se zvětšenou sekondou od III k IV a od VI k VII stupni: , vyvodí se zmenšený trojzvuk na IV zvýšeném stupni:
v těch pak s půltónem od I k II a od V k VI velký trojzvuk na II sníženém stupni:
ten však přichází častěji v první přeloze než v původní způsobě, tedy co sextakord:
Mol-stupnice s půltónem od I k II a od V k VI, pak se zvětšenou sekondou od III k IV stupni: , bývá původem trojzvuku se zvětšenou tercií a velkou kvintou na II sníženém stupni; ku př.
Všecky tyto trojzvuky dají se doložiti příklady ze skladeb starších i novějších mistrů. Theorie hudební ale jim vykazovala až posud jen podřízeného místa. Že však jsou dobře opodstatněné a plné významu, zasluhují vší pozornosti skladatelův a theoretikův.
Co se týče významnosti každého svrchu vytčených trojzvuků dá se o velkém tvrditi: že na cit posluchače tak působí, že jej docela spokojí. Jest sám sobě vším, nebaží po žádném jiném akordu, jest s sebou sjednocen; zní jasně, určitě i jaksi vykročile, a mohlby zníti věčně. Tyto vlastnosti má však jen co tónický trojzvuk; přichází-li na vrchní neb spodní vládnici, pozbývá jich a touží po jiném, obyčejně po tónickém trojzvuku. Promění-li se velký trojzvuk ve zvětšený, promění se první jeho vlastnosti; jeho vykročilost přejde v napnutost, jeho klid a pokojnost zaniknou. Je-li význam velkého trojzvuku nebeský poklid, jest význam zvětšeného zemská toužebnost. Že při takových vlastnostech nemůže býti tónikou t. j. středem míru a klidu a že nedá se jím tudíž končiti, samo s sebou vysvítá.
