AVIGDOR KARÓ
(Praha XIV. století)
„Tuto pak elegie, kteroužto sepsal náš učitel a náš pán rabi Avigdor Karó, nad Božím dopuštěním, jež město Pragu, světa korunu, potkalo.“
Všechny pohromy, jež nás kdy potkaly,
zdaž možno vypočísti, co nám udělaly?!
Přece však na Boha jsme nezapomínali.
my Boha Hebrejů provždy vyznávali!
Stydíme se a hanbíme nad výpočtem svých pohrom a bolestí,
a nad soužením a bědami, jichž nelze tu ani uvésti.
Dost na té poslední, přesmutné zvěsti,
pro ni zapomínáme dřívějších neštěstí.
Zlá rána postihla z Božího usouzení
Pragu, město korunní,
pět tisíc sto čtyřicet devět let po světa stvoření.
Ach, ty má ratolesti nejkrásnější, není tě již, není!
V jedno tratoliště všechna krev se slila oné doby jarní,
osmého dne svátku našeho Vykoupení.
Tak jako ty nekysané chleby byli jsme páleni a jako beránek obětní.
Tehda zchvátila nás hrůza, neboť jsme zaslechli hanebná ostouzení.
Běda dni, v němž spili se hříšníci,
utečenci bezejmenní a blouznivci.
Vpadli k nám se zbraní smrtící
a se sekyrami jako dřevorubci.
