boží! Uznávám, že jsem proti tobě hřešil též, a volám z hloubi srdce k tobě, bys mi prominula.“
Učinila krok ku předu, přehnula se přes zábradlí pavlanu a pozvedla ocelové zrcadlo, do kterého tajůplné známky vryty byly.
„Nepřekvapil’s mne,“ odvětila chladně a hrdě; „čtla jsem v tomto zrcadle, že táhneš s vojskem proti mně. Vidím určitě, že jakás moc má kouzla přemoci hrozí, ale nevzdám se! Zkus, zdali dobudeš mých bašt! Tážeš se, zdali ti prominu? Zde má odpověď!“
Odhodila zrcadlo a strhla s kamenného pilíře komnaty velký luk, rychle jako blesk položila cíp v jeho rýhu a spustila. Tetiva zabrněla, šíp zafičel těsně kolem hlavy Amisovy a padl do sněhu.
„Proklatě!“ zaskřípala Thorgerda zuby, zakabonila se a odhodila luk.
Amil zamával mečem, a vojsko jeho hnalo se bez odkladu útokem proti hradu. Thorgerda zatroubila na malý roh, a jako čaromocí hemžili se baštami obranci; zůstala na pavlaně a točila neustále pásem Bifrostem nad hlavou. Přes rozkaz Amisův stříleli vojínové jeho po ní, ale žádná střela nedolétla k místu, na kterém stála. Kol oné věže ale, kde se nacházela, spouštěla se temná oblaka, hrůzyplné zjevy míhaly se v nich jako blesky, a vojínové obou přátel padali proniknuti a raněni čarovnými střelami; vítězoslavný smích a divoký čarozpěv Thorgerdin mísil se do vřavy boje, do bušení zbraní a do křiku bojovníků.
