v hustých proudech spuštěným mostem do náhradí, tlačil se v chodbě a ležel pohroužen v modlitbách před zázračnou sochou. Čtvrtého dne otevřely se brány hradu, a v ranním slunci blyštěly se zbraně četných vojsk.
V čele rytířů jel Amis a Amil, krásní a bohatýrští jako archandělé, a uprostřed voje nesly ženy pozlacená nosidla, na kterých starobylá zázračná socha v pošmourné velebnosti trůnila. Za sochou v krytém kočáře, temnými záclonami uzavřeném, jela Jolanta a její děti.
Dva dni trvala cesta ledem pokrytými horami, zasněženými lesy, a teprve v noci po druhém dnu objevily se ostře temné rysy hradu Amisova na bledém, lunným světlem zářícím nebi.
Amil zanechal svatou sochu, ženu a děti pod ochranou několika rytířů v lese a vyjel s přítelem v čele vojska na pláň, rozkládající se mezi hradem a hvozdem. Sníh třpytil se jako hvězdný prach, stromy jíním pokryté zdály se jako z ryzího stříbra, a nad bělostí kraje kabonila se černě a hrozebně cimbuří bašt a lomenice hradních střech.
Okna blyštila se nocí, a po zčernalých zdech sunula snivá luna tiše a tajuplně čarovnou přízi svou. Zdálo se, že je celý hrad pohroužen v mrtvý spánek, žádné varující zatroubení nebudilo ho z osudného sna. Vojsko přiblížilo se nepozorovaně co nejblíže, a na znamení Amilem dané udeřili rytířové a všecko vojsko do štítů, a ticho noci ustoupilo
