kroky a šustění hedvábně těžké látky slyšeti bylo; hned na to objevila se svatá socha na prahu, hustý závoj, zakrývající tajemnou její tvář, chvěl se jako vánkem, a z třpytících se jeho řas padaly bílé vonné květy na zem jako sníh. Socha usedla klidně na zlatý svůj trůn…
Všichni padli velebností zjevu přemoženi na kolena. Obláčky rozstoupily se pomalu, a v světle vycházejícího slunce bylo děti Amilovy viděti, jak na bílé hedvábné podušce na velkém loži seděly a se na svou matku usmívaly. Nahá jejich tílka růžověla se při červáncích; každé z nich mělo blankytný květ v ruce a kolem hrdla, tam, kde se jich byl nůž Amilův dotkl, jiskřila se každému rubínová hřivna.
Jolanta klesla znovu v těžkou mdlobu, ale tentokráte do náručí svého manžela; když ji byli vzkřísili, letěla k dětem svým, plakala a smála se, a Amis a Amil leželi na kolenou a koupali slzami bílé nožky dítek. Pak vzali přátelé každý jedno dítko do náručí a vyšedše na chodbu klesli před zázračnou sochou na tváře, a Jolanta povznášejíc ruce k nebesům vypukla v nadšený chvalozpěv… Do jásotu lidí mísily se hlasy zvonů, které se samy bez lidského přičinění rozhoupaly a celému kraji štěstí Amilovo a slávu boží hlásaly…
Tři dni a tři noci trvaly slavnosti na hradě Amilově, tři dni a tři noci valil se lid
