až každé moje slovo utone v bolestném kvilu tvém, aby sluchu tvého nedošlo, neb raděj mlč a slyš a zemři rázem lítostí! Ty ale, druhu můj, splať mi oběť mou a protkni milosrdně srdce moje mečem! Slyšte a zkameňte hrůzou — ten lék, jenž zhojil Amise, byl dítek mých svatá krev, sám touto rukou zavraždil jsem je!“
Jolanta nevykřikla ani nevzdychla, oči její obrátily se v sloup, ústa se otevřela, nehty zaryly se rozsápaným šatem v bílá její ňadra, a padla na podlahu jako mladá sosna, kterou blesk, vyřítivší se s jasného nebe, rázem k zemi skolí.
Amis mnul si čelo, doufaje, že se takto probudí z hrozného sna, hroznějšího než veškerá dosavadní jeho muka. Manžel Jolantin stál opřen o zeď, nepohnut, s vytřeštěným zrakem. Zatím plnila se komnata; starcové a ženy, vojínové a paní Jolantiny, částečně hlukem přilákáni, tlačili se v lázeňskou síň.
Jolanta probudila se z mrákoty a hleděla okem ztuhlým jako led kolem sebe. Když shlédla Amila, vzkřikla a zastřela si rouchem tvař.
„Má paní,“ pravil jeden ze starců včera na hrad přibylých, „umístili jsme svatou sochu ve výklenku naproti vchodu do tvé ložnice; rozžehli jsme svíce a lampy a podlahu pokryli jsme chvojí. Pojď a pokloň se a pozvedni posvátný závoj, kterého jen ruka neposkvrněná dotknouti se smí.“
