lesů o tom, jak překaziti temnou Thorgerdinu čaromoc. Tu vnukl jim Bůh myšlénku, vyprositi si v Remeši na krátkou dobu zázračnou sochu z kathedrály. Remeští ustrnuli še a svolili, a svatá socha stojí v okamžiku tom před branou hradu! Zvony naše vítají ji plným hlasem, tmavé zdi našich věží září odleskem drahokamů, jiskřících se v záplavě světel pochodní, a písně poutnic naplňují ranní vzduch. Vstaň, Amile, a pojď, bychom se soše pokořili a ty přivítali, kteří ji na ramenou nosí, a ty, kteří ji sledovali z Remeše.“
Amil pozvedl oči, a truchlý, zmírající Jeho zrak viděl oknem rudou záři planoucích pochodní. To bylo tedy ono světlo, které byl viděl blyštiti se mezi lesy, než vyšel z komnaty, by hrozný, do nebe volající čin svůj spáchal, než věrnému přátelství onu krvavou a děsnou oběť přinesl, která posud v světě rovné neměla. Slyšel hučení zvonů, slyšel hlas své ženy, a zvuky ty mu připomínaly nenáviděnou jeho jsoucnost, o které byl pochyboval, a nesmírná tíž vlastní bytosti, nerozlučně spředená s vědomím toho, co byl učinil, valila se naň jako nesnesitelné břemeno, jež ho k zemi drtilo a krušilo v prach. Nevýslovná zoufalost zmocnila se jeho duše, a vzav Jolantu za ruku tiskl ji takovou silou, že bolestí vykřikla.
„Ó křič a běduj!“ zvolal Amil hlasem, až se stěny lázně otřásly; „křič a běduj, Jolanto,
