„Co je ti, Amile?“ tázala se Jolanta polekaně.
„Jsem cestou unaven, toť vše!“ zněla krátká odpověď. Pak obrátil se k starcům.
„Až Amis se uzdraví, seberu svoje vojsko,“ pravil, „a potáhneme na hrad Amisův; štěstí a spokojenost vrátí se k vám. Teď ale prosím, nechte mne! Chci tuto noc zde stráviti sám v modlitbě.“
Jolanta vyšla ve společnosti starců, by se o pohodlí jejich postarala, a vrátila se pak, aby se s Amilem na noc rozloučila. Seděl bez pohnutí vedle krbu a usmál se slabě, když mu ruku podala; když vyšla, zůstal zrak jeho dlouho na dveřích upřen. Pak vstal, odhrnul záclonu, za kterou Amis tvrdě spal a slzy vstoupily mu do očí!
„Amisi, učiním to, to, učiním!“ zašeptal. Pak odvrátil se opět a zahloubal se do svých myšlének tak hluboce, že ani nepozoroval, jak muži, kteří byli na ramenou svých Amise k moři nesli, byli nyní do síně vešli, by chorobného ve vedlejší komnatě na lůžko uložili. Amil, zůstaven o samotě, poklekl vedle krbu, nevěda, proč tak činí. Zdálo se mu, že ticho, panující ve spícím hradě, jej čím dále tím více tíží, bylo mu, jakoby se nějaký balvan na něj valil a jej k zemi krušil. Nenáviděl někoho, hrozil se někoho, a ten někdo byl on sám. Bylo mu, jako by duch jeho i život jej byli opustili, hleděl sám na sebe okem
