„Pojď na loď, již vím, jak ti pomoci,“ odpověděl Amil hlasem beze zvuku, který se Amisovi zdál cizím, k nepoznání.
„Byla cesta naše šťastna?“ tázal se Amis s povzdechem.
„Ano, ano, uzdravíš se!“ zvolal Amil, a slzy jeho hrozily, že jej zadusí.
Amis myslil, že tak mluví radostným pohnutím, a tiskna ruku jeho k srdci šeptal: „Díky, díky!“
Přátelé brali se chodbou zkamenělých obrů a překročili tělo na prahu ležící Sibylly. Hrůzy neměly na ně více účinku. Amis nesnil než o svém uzdravení, a Amil viděl svoje děti a jejich úsměv, krásná hvězdná jejich očka a zlaté jejich vlásky; srdce jeho pukalo, a duše byla temná jako noc a pustá jeho poušť.
Dorazili bez úrazu na povrch země; hvězdy shasínaly právě na nebi a bledá zář se rozbřeskla na východě. Když přišli na loď, zděsili se lodníci a ustupovali překvapením a hrůzou přemoženi; při pochodni rudých červánků zhrozili se tváře Amilovy, bylať k nepoznání zvadla za tu noc, a hluboké brázdy byly ji rozryly a vlasy jeho byly bílé jako sníh.
