„Naslouchám tajeplným hlasům, vycházejícím z lůna země. Oko moje odvyklo již světlu dennímu, a čas proudí bez dotknutí přes hlavu mou. Co vy ale hledáte zde?“
„Svatého Patryka!“ vzdychl Amis, a Amil doložil: „Ukaž nám cestu v limb!“
Sibylla vztáhla ruku v pravo a odstoupila od prahu; přátelé překročili jej odhodlaně a dali se cestou, kudy jim ukazovala. Slyšeli za sebou, jak opět s rachotem řítícího se balvanu k zemi padala, a při zbloudilém paprsku měsíce viděli, jak bílou hřivou třpytící svou hlavu k zemi tiskne…
Vešli v druhou sluj; oči jejich, přivyklé již tmě, viděly neurčitě ohromné šedé balvany po sluji rozházené ležet, a příšerný zvuk, podobný fičení větru, zazníval bez ustání velkým prostorem jako oddychování obrů; půda pod jejich nohami byla kluzká a vedla strmě dolů do nejhlubšího lůna země.
Pojednou zablesklo se bledé světlo slují, a nesmírný vichr zadul takovou silou, že oba muže před sebou jako prázdné plevy nesl; zachránili se před rozdrcením v bezdnu jedině tím, že se vší silou nejbližšího balvanu zadrželi. Úzkostlivě pozvedli zraku a spatřili bílý, třpytící se oblak, nesoucí se nad nimi, a v jasu jeho míhaly se lidské postavy bez počtu. Některé z nich byly temné a ty padaly těžce k zemi se zoufajícími posunky, klesaly na obličeje a zakutálely se konečně
