kouzel moc! A proto vzhůru k spáse, vzhůru na cestu!“
„Na cestu k břehům pošmurného ostrova!“ zvolal Amil a Jolanta jedním hlasem a pokleknuvše chválili Boha a děkovali starci, který je naplňoval novou nadějí. Ještě téhož večera přichystali vše na dlouhou cestu, a na druhý den vála Jolanta odcházejícím přátelům bílým závojem s cimbuří hradu „s Bohem!“.
Jen pomalu konali přátelé dalekou svou pouť, neboť vyhýbali se dle možnosti všem lidským obydlím. Amis ležel na nosidlech, jež čtyři muži na ramenou nesli, čtyři to nešťastníci, přijatí někdy Amilem na hrad, když celý svět je byl opustil; spláceli mu nyní takto jeho velkou lásku.
Amil sám jel v čele smutného skupení a cinkal neustále zvonkem, by příšerným jeho hlasem již z daleka každého před malomocí varoval. Bylo to bolestné viděti, jak všechno poděšeně před nimi prchalo, a Amilovy přicházely často slzy do očí; ale pevná naděje na konečné uzdravení přítelovo dodávala duši jeho síly, a čistý, křišťálový vzduch, proudící z lesů pestřících se podzimem, v dáli ušlechtilé obrysy modrých hor, nad nimiž bílá, vzdušná oblaka plynula, to vše účinkovalo konejšivě jako lék a zaplašovalo trudnou mysl.
Když se ale poutníci k těm modrým horám dostali, za kterými moře leželo, tu změnilo se vše; neviděli ani jasného nebe. ani slunce více, husté mlhy valily se z úbo-
