stily se jeho zraky dolů na zelené nivy, by se s nimi rozloučily, ještě jednou, naposled na této zemi, otevřela se jeho ústa, a větrové roznesli jako nejsladší hudbu po širém světě tato jeho slova: „Můj Erine, ó buď požehnán na věky věkův!“ Pak zahalil se v bílý příkrov, tkaný rukou svaté děvy, a zmizel v tajném hrobě, dosud žádným okem lidským nevypátraném, a slunce boží plálo jako jediná jeho pohřební pochodeň, a plálo celý den, a plálo celý měsíc a plálo celý rok — pak teprve zapadlo.“
Kruh posluchačů starého poutníka úžil se kol něho víc a více, když se po těchto slovech zamlčel, buď proto, že se ponořil do myšlének svých neb do tiché snad modlitby k svatému Patryku, a když pak opět hlavu vztyčil, byli se mu všichni tak těsně přiblížili, že se ruce jejich tmavého roucha dotýkaly. Stařec usmál se vlídně na ně a pokračoval:
„Každého roku, pokud na zemi meškal, vstupoval Patryk na počátku postu v malý člun a odvesloval v širé moře. Za čtyřicet dní v předvečer svátků velkonočních vracel se pak bledý, slabý, téměř umírající — neb navracoval se z očistce. Daleko od břehů irských leží pustý ostrov, osamělý uprostřed víru a proudů; tam v úžlabinách a propastech trčících skal slavívali dřevní kouzelníci strašné krvavé své modloslužby a oběti. Tam otvírá se dvojí mračná sluj: jedna vede v bezdno věčných muk a druhá v kraje sladkého klidu,
