ran tvých se štítí, já zlíbám je a zemru s tebou, zemru s tebou!“
Jolanta vrhla se vedle něho, a démantové její slzy padaly na hnusnou jeho tvář; utírajíc zlatým vlasem krev z ran jeho kapající položila hlavu jeho na bílá svoje ňadra, tisknouc ruku jeho ku kvetoucím rtům. Dlouho nebylo v síni slyšeti než pláč a štkání, a nikdo neměl síly promluviti slovo jediné.
Nejdříve utišil se Amis a pravil: „Ty odpustíš mi tedy, Amile, že hnusný tvor se deru pod střechu tvou? Pět dlouhých let se plížím peklem nevýslovných strastí; modlitby moje jsou vyčerpány, slzy moje, Bohem zavržené, vyschly konečně; poslední vyplakal jsem, když zdechl můj chrt, jediná ta útěcha mých muk; v prachu silnic ležel jsem, odkopnut od všeho lidstva, jako jedovatá bylina, která vyrvána z půdy odhozena leží, krušena patou každého, kdo kolem jde. Já snášel bez reptání veliký svůj trest a vzal jsem z ruky Páně trpělivě, čím mne navštívil; ale zemříti, aniž bych tvář tvou ještě jednou spatřil, to nemohu, můj Amile, to nemohu! Cítím, že kalich mého utrpení brzy dopit bude a jedné toliko milosti žádám od tebe a od Boha: bych zemřít směl pod střechou tvojí!“
Znovu zazněl v síni pláč všech přítomných, až Jolanta, utírajíc si slzu, takto promluvila: „Bůh zkoušel vás jen, věrný příteli, a my sami zasloužili jeho trestu. O dejte, bych vám na kolenou sloužit směla, pane
