nejslabším pohybu jasným, různě laděným hláskem ozval. Jolanta vyňala hřivnu a ověsila ji kolem šíje, pak přijala od pážete pozlacený pergamén, kde mezi smaragdovými a růžovými ozdobami blahopřání Thorgerdino psáno bylo.
„Štěstí Vaše,“ končila Thorgerda svůj list, „jest mi jedinou potěchou v hlubokém žalu mé siroby; sedím opuštěna v tiché, osamělé komnatě a dávám slzám volný proud. Můj manžel odešel na dalekou pouť, by u hrobu některého světce uzdravení hledal z těžké choroby, která jej náhle zachvátila jako boží trest. Leč jaká u něho vina? Marně tážu se sama sebe; nenalézám hříchu u něho a doufám tedy, že Bůh jej pouze zkouší, že se smiluje a že Amis v brzku zdráv a šťasten se mi navrátí. Pak přijdu k vám, bych k srdci tiskla tu, kterou nejvěrnější druh mého manžela si vyvolil. Až do té doby s Bohem.“
Tak psala zlá a lstivá žena, a zpráva její o chorobě Amisově ztrpčovala milencům nejsladší den jejich života.
Tesknota a nevýslovný smutek zmocnily se Jolanty od onoho okamžiku, kdy hřivnu Thorgerdinu na šíji si byla zavěsila a pokrytecký její dopis přečtla.
„Ach, Amile můj,“ pravila, když ji k oltáři vedl, „mé srdce zvěstuje mi neštěstí. My hřešili, a těžce potrestá nás Bůh! Kárající ruka zasáhla již hlavu tvého přítele.“
