pomeň později, až budeš na vrcholu štěstí a slávy, nynějšího svého přítele a pomocníka!“
Gompači zářil radostí a podával mu ruku s úsměvem, do kterého se mimovolně něco blahosklonnosti vmísilo. Mubara to zpozoroval a ušklíbl se posměšně stranou, pak pokračoval: „O tom není nyní žádné více pochybnosti, kdo ta dáma dnes v noci byla. Znám tuto jehlici příliš dobře, jest to starožitný skvost. Hleď jen dobře na ni.“ Gompači si nyní teprve klenotu důkladně všiml. Jehlice končila krásně provedeným kaprem ze smaltu, s šupinami ze žlutých, vzácných drahokamů, do nichž přeuměle několik slov čínským písmem vryto bylo, nejspíše devisa, ale tak drobně, že na první pohled jich ani viděti nebylo.
„Takové jehlice najdeš v Žaponsku jen dvě,“ pravil Mubara, „a obě jsou majetkem kněžny Hotaru, příbuzné císařského domu. Je to ona, kterou jsi této noci v rukou držel. Je to ona, která tě tak miluje, že zapomenouc na mrav a zvyk, na pyšný svůj rod a na hrozící nebezpečí, se tobě do náručí vrhla. Je smělá jako muž a spanilá jako hvězda. A že ti právě tuto jehlu dala, má dvojí zajisté význam.“
„Mluv, jaký?“ tázal se bez dechu Gompači.
„Za prvé chtěla tím říci, jak neobmezeně v tebe věří, neboť dala se tím do tvé ruky. Připevníš-li jehlu tu na svůj rukáv, bude
