stava se nyní vztýčila, bledý, překrásný její obličej vynořil se jako luna z řas rukávu, a prozrazoval pevnou vůli a odhodlanost. „Pohlédni na mne!“ zašeptala. „Poznáváš mne? Nuž, odejdi a ponech mne o samotě.“ Gompači ji neznal, ale odhodlaně, tuše nějaké tajemství, zalhal směle: „Znám vás, paní moje, ale nepustím vás, chci jednati, jak mi káže povinnost. Chci povyk učiniti, a žádám, byste vyznala, co zde hledáte.“
Oči její se zajiskřily, zdálo se, že zbledla ještě více. Za chvilku šeptala:
„Ty chceš to tedy věděti z mých úst? Tys neuhod’? Koho hledala bych zde, než tebe?“
„Mne?“ divil se Gompači.
„Nuž, ano! Neboť věz, že tě miluji!“ zvolala téměř hlasitě. Když samým podivem jí neodpověděl, mluvila rychle dále: „Vím, že bys se nebyl nikdy odvážil ku vznešenosti mé zraků pozvednouti, a proto přišla jsem v tu tajuplnou dobu k tobě, bych se vyznala. Bez tebe nelze mi žíti. Vyšla jsem z domu, viděla jsem tě pod magnolií, ale neměla jsem odvahy a vrátila se sem. Nyní víš vše. Vydala jsem se v ruku tvou. A nyní jdi.“
Učinila krok, Gompači ale zadržel ji opět. Hlava šla mu kolem, nebyla to snad sama císařovna, které posud nebyl nikdy viděl?
Klonil se hluboce před ní a pravil chvějícím se hlasem: „Jsem tak blažen, že se mi zdá, že štěstím umírám. Nemámí to snad
