rozestavených vasách, anebo podivuhodně malovanou květinu na některé krásně vyšívané zástěně. Vůně zahrady vnikala sem též, a ob čas zašplouchala zlatá některá ryba v porculánovém akvariu. Gompači ani nedýchal a pronikal šero sokolím svým okem. Vše zůstalo ticho, i myslil již, že se přece jen byl mýlil, když se za ním slabý ozval šramot. Ohlédl se a zíral, zrak jeho byl zatím již šeru přivykl. Malý stolek z vonného dříví a z perleti, na kterém obyčejně množství zlatých listů potištěných slavnými starobylými básněmi nakupeno bylo, ležel převržen na měkkém koberci, a zároveň uviděl teď Gompači temnou postavu, která tou nehodou patrně zaražena, nejdříve tiše stanula, pak vidouc se nejspíše Gompačim zpozorovánu, silným leknutím se zachvěla a couvati počala. Mžikem stál vedle ní a držel ji pevnou rukou za paži. Postava zakryla si dlouhým rukávem tvář, a snažila se mlčky, by se mu vymknula z rukou. Gompači táhl ji beze slova, bez hluku k oknu a odhrnul slonu. Měsíc lil nyní jasné své světlo do komnaty. Marně snažil se Gompači uviděti, koho byl zajal, ale dle kroje poznal, že stála před ním žena z kruhů nejvyšších. Roucho její z temně fialového damašku prozrazovalo střihem, látkou, ozdobami velkou dámu.
„Kým jste, a co zde hledáte,“ tázal se Gompači šeptem sice, ale přísně. „Jest mou povinností vás zatknouti, neodpovíte-li.“ Po-