Gompači zářil radostí, štěstím, mladistvou krásou a zlatem svých zbraní a rouch, chodil jako v paprscích glorie. Po ulicích i v paláci obracely se všechny zraky k němu, jakmile se jen objevil, a šepot nejlichotivější přicházel mu k sluchu, a opojoval ho jako dým kadidla.
Okada jej miloval jako otec. Neměl vlastního syna, a v pozdním stáří teprve se mu byla jediná narodila dcera. Bylo to nyní jeho snem, dáti ji Gompačimu za ženu, jakmile jen polorozkvetlé to poupě růží se stane. Jednoho dne to mladíkovi bez obalu sdělil. Dívka sama to asi zaslechla, neboť brokátová slona na konci pokoje se silně zaševelila, a něco, co mohlo býti buď zašveholení ptáka, nebo perlící smích dítěte, ozvalo se z toho zákoutí plného vůně a záře hedvábu a zlata. Okada měl zarosené oči a čekal na odpověď mladíkovu. Gompači stál chvilku zaražen. Okada byl řekl „tak asi za rok“, a tu napadlo mu, že byl nedávno teprve té dívce tam daleko v tiché vesničce, dřímající pod třešněmi, taktéž slíbil, že se za rok asi k ní vrátí. Viděl Komurasaki a tklivý její úsměv. Smutek padl mu do duše jako stín oblaku. Brzy ale se zpamatoval, chladná vypočítavost zvítězila. Klekl před svým dobrodincem, líbal mu ruce a nazýval jej více než otcem. Tím způsobem byl se určité odpovědi vyhnul. Ponechal vše času a osudu a pravil si, že se takto nebyl ani svému slibu nevěren stal, a že se tím také starci nebyl slovem zavázal.
