před sebou, slyšel její kletbu. Zasmušil se. Pak vystupovaly ctižádostivé jeho sny z propasti jeho duše jakoby kněžně na vzdor. A ty jej unášely, a zapomínal ponenáhlu na starce vedle sebe a necítil více než žízeň po velikosti, po bohatství a slávě. Sogoro zatáhl jej za dlouhou chvíli hlubokého mlčení tiše za rukáv a tázající se jeho zraky pravily: „Kde těká tvoje mysl?“ Gompači zcela změněn, začal takto mluviti: „Nesluší mi nečinnost a klid. Jsem chud a neznám a nechci tak vstoupiti pod tvůj krov. Já odtrhnu se násilně od vás, jež tak miluji! Půjdu do Jeda, jak jsem zamýšlel. Za rok se vrátím aspoň méně chud a méně neznámým než jsem dnes. Pak dej mi svou dceru.“ Sogoro svolil poněkud smutně. Vrátili se domů a stařec sdělil rozmluvu svou ženě a dceři. Obě mlčely a podrobily se moudrosti hlavy rodiny.
Na večer před odjezdem Gompačiho do Jeda setkal se mladík s Komurasaki v zahradě. Byla klidná, ale bledá. Mlčky poslouchala jeho horování o budoucnosti, které končilo slovy: „Za rok pro tebe přijedu.“
Hleděla chvilku s úzkostí do jeho tváří a tázala se chvějícím se hlasem: „A rok postačí, abys dobyl tak velké slávy a takového bohatství?“ Neodpověděl, přeslechl, co byla pravila, vidiny jeho opanovaly mu mysl celou, a ona myslíc, že jej snad urazila, zašeptala: „Gompači, odpusť!“ Když mlčel, dodala snivě