Hleděli mlčky dlouho druh na druha a oba cítili jakousi závrať, mocnou jako proud dravé řeky. Drželi se za ruce a pomalu a beze slov, ale nevýslovně šťastni stoupali dolů do vísky a kráčeli řadami starých kryptomerií k vlídnému domovu mladé dívky.
Sogoro vítal dceru svou a jejího osvoboditele s radostnými slzami, matka plakala hlasitě a celý dům, ba celá ves slavila jako svátek šťastný návrat oplakávané již Komurasaki, a Gompači stal se zbožňovaným bohatýrem. Sám na to zapomněl, že vlastně dívka mu byla též velkou službu prokázala, že ona jej právě tak zachránila, jako on ji vysvobodil, a přijímal lásku její, jevící se každým pohledem, téměř jako povinný hold.
Ostatně cítil se v domě jejích rodičů šťastným, vše bylo tam tak vlídné a útulné. Zástěny z vonného dříví a bílé koberce dodávaly prostým jinak pokojům svou jasností jakési elegance. Z oken bylo do zahrady viděti, kde třešňové a slívové květy, pečlivým pěstováním téměř velikosti růží dosahovaly. V úhlu světnice visela velká klec z kůry bambusové, představující palác, ve kterém pestří motýli na lůžku z květin žili. V té světnici pořádala rodina během rychle minoucích dnů několik veselých hodů na počest svého vzácného hosta, které velkými zlatožlutými persimónami, nejjemnějším to ovocem žaponským, končily. Jednou nescházely docela ani jemné a slavné cukroviny z Tokija,
