Zastavili se na pahrbku, pod nímž rodná její víska uprostřed zahrad a polí ležela. Ozdobné domky z červeného cedrového dříví s malebnými průčelími, plnými výstupků, pavlánů a altánů, vyčnívaly tam mezi stromy. Byli teď tak blízko vesnice, že slyšeli smích dětí, že viděly hnízda vlaštovek pod vyřezávanými římsami.
Komurasaki zářila radostí a ukázala na velký pohodlný dům s vysokou střechou, ozdobenou pestře omalovaným odkapem, bohatě vyřezávaným, pod nímž se celá řada čínských svítilen houpala, s pavlánem z hlazeného smrkového dříví a s portykem, ku kterému dvě řady vysokých a pyramidálně přistřižených kryptomerií, s listy jako šípy, vedly.
„Tam bydlí dobrý můj otec,“ pravila, „a drahá moje matka.“
Pak se zasmušila a dodala: „Vy u nás přece déle odpočinete? Ah, snad vás po našem rozloučení již nikdy více nespatřím?“
A slza vytryskla jí z oka.
Tu cítil Gompači tak podivné teplo v prsou a zachvěl se tak nepochopitelným způsobem a zdálo se mu, že i jeho zrak silně vlhne. Vzal ji za ruku a přitáhl ji k sobě blíž a a políbil ji na čelo a šeptal: „Oh, Komurasaki, já tě hluboce a vřele miluji.“
Ona zbledla a chvějícím se hlasem odpověděla „Gompači, kéž mě neklameš! Neboť srdce moje a celá moje duše je tvá na věky!“
