„Jmenuji se Komurasaki,“ odpověděla dívka, „a otec můj Sogoro jest zámožným nájemcem na jednom ze statku knížete Kocnké Masanabu, pána na Sakuře. Cestovala jsem po vodě s jednou ze svých příbuzných a byly jsme přepadeny. Ubohá zemřela zde nedávno strachem, lodníci byli se zachránili, vypluvše na břeh a rozutíkavše se po pláni ve vysoké trávě. Rodiče moji myslí nejspíše, že jsem zemřela. Doprovoďte mě k nim, za den nebo za dva dosáhneme mého rodiště, a otec můj vám bude žehnati. Pak se dejte na cestu do Jeda, kývajícímu štěstí vstříc, budeme po celý život na vás vděčně zpomínati, třeba bychom vás nikdy více neuviděli.“
Vzdychla si z hluboka a sklopila opět zraky, a úsměv bolestný se jí zjevil na tváři. Krása její byla dojemna. Bylo ticho, nikdo nemluvil po drahnou chvíli, až se hlas starce lunou nocí takto ozval:
„Dívka ta zachránila nám oběma život a svobodu, žádost její je spravedliva a skromna. Vyplňte její přání, doveďte ji zpět do otcovského domu, a přijďte pak za mnou do Jeda.“
Za chvilku dodal: „I já chci býti vděčným.“ Vyňal svůj měšec a vysypal značnou část zlata na dlaň a pravil dívce: „Vezměte, je vaše.“
Dívka sebou nehnula, nepozvedla zraku ani ruky.
„Nechcete-li mého zlata pro sebe, dejte je, komu vám líbo,“ pravil stařec trochu rozmrzen.
