konečně octnul, a oba u malého stolku z černého laku usedli, pravil stařec, srkaje teplý nápoj, jejž mu dívka podala:
„Nebudu se o tom šířiti, jak zrádným způsobem padl jsem v moc těch loupežníků. Dozvěděli se, že mi svěřena velká část peněz, kterou mi pak skutečně odňali, když se jim lest jejich byla podařila, kterou mě do domu toho vlákali. Co se mnou zamýšleli, nevím, neměli odvahy mě usmrtiti, neboť věz, příteli, že jsem jeden z nejvyšších úřadníkův u dvora Siogunova.“
Gompači ihned povstal z rohožky a klaněl se, klada ruce na kolena, pomalu při tom couvaje.
Stařec pokračoval takto:
„Dle toho, co jste mi o sobě pověděl, pane, hledáte štěstí po světě. Mohu vám říci, že jste je našel, nebo že jste aspoň na cestě k tomu cíli. Pojďte se mnou do Jeda. Dráha, vedoucí k nejpyšnější výši, leží volna před vámi. Já povedu vás po ní, byste poznal, jak jsem vděčným!“
„Pane můj,“ odpověděl Gompači krátce, „můj život je váš.“
Stařec kyvl hlavou, pak ohlížeje se po pokoji pravil: „Pamatuji se určitě, kam peníze moje uložili, když mi je odňali.“
Pozvedl rohožku v nejzažším koutě pokoje a pomocí Gompačiho odvalil plochý kámen. V objeveném prostoru nalezli skříň z černého laku, zdobenou zlatem malovanými
