kolik dlouhých jehlic chvělo se jí v temných vlasech, kde tři karafiátové květy voněly a se rděly do krvava. Gompači couvl obdivem a překvapením o několik krokův od práhu, a dívka, pozvedajíc sklopené oči, vešla rychle do jeho komnaty, postavila kahan na zem a klesla jako znavena na rohožku vedle jeho lože. Dýchala těžce, ale než mohl jediné slovo promluviti, vzchopila se, vzala jeho zbraň a třesouc se na celém těle, zašeptala: „Běda vám, pane, jste ztracen, nemáte-li odvahu lva! Padl jste mezi vrahy. Slyšel jste před chvílí hvízdati? To volá náš hostitel na své druhy na protějším břehu. Pojďte rychle za mnou!“
Beze slova odpovědi chopil se své zbraně a šel za dívkou.
Temnou chodbou vedla jej ke dveřím otvírajícím se do jakési zanedbané zahrady, písčité, travou porostlé, kde jen sem tam několik stromův a rostlin osaměle kvetlo. Vítr fičel v rákosí u řeky, a opodál na šedém nebi rýsovala se mohutně postava muže, jenž se byl Gompačimu za hostitele tvářil. Byl zády k domu obrácen, zíral přes řeku a zahvizdl opět silně a pronikavě.
„Je posud sám,“ šeptala dívka, „za nedlouho přibudou oba jeho druzi. Pusťte se rychle v boj.“ Gompači sáhl na zbraň a dívka zahalila si tvář, vstoupila zpět do domu, kde po tmě na kolena padla.
