Nejdříve pověděl Gompači, odkud přichází, pak rozhovořil se lovec o svých dobrodružstvích na lovech v pláni a na vodě; ob čas zdálo se za dlouhé té řeči Gompačimu, že slyší tichý, plachý krok někde za zástěnami a byl jist, že to ona zasmušená a zajisté krásná dívka, jejíž píseň byl zaslechl. Jednou bylo mu, jako by určité klepání na nataženém plátně zástěny zpozoroval, načež hostitel jeho vstal a na okamžik zmizel.
Vrátil se s připraveným pokrmem; byly to vařené ryby a rýžové jakési koláče.
Lovec rozžehl malou lampu, a vyhladovělý Gompači jedl dychtivě, zapomínaje na okamžik i na zpěvačku a její píseň. Tím horlivěji ale myslil na ni, když se octnul po večeři v prostoře poněkud úzké, kde měl ztráviti noc.
Nechtělo se mu dlouho spáti, chodil po krátkém pokoji, až jej unavení nutilo na lůžko, nízké a tvrdé dle žaponského obyčeje. Položil své zbraně vedle sebe a zamhouřil oči. Chtěl přes moc usnouti. Již počala jej dřímota jímati, když jej náhlé, ostré zahvizdnutí, někde venku mimo dům vzbudilo. Pozvedl mimoděk hlavu. V tom okamžiku zdálo se mu, že někdo klepá na tenké dvéře z bambusu, a sladký, tichý, chvějící se hlas šeptal: „Otevřete!“
Byla to zajisté ona! Vyskočil a šoupl dvéře rázem stranou. Na práhu stála dívka krásná a bledá jako paprslek luny. V rukou držela slabě plápolající kahan z bronzu, ně-
