románu, že Mitfordovým pověstem jakožto ukázkám ze žaponského písemnictví jen málo ceny přikládati lze, neupírá jim však ceny co do líčení společenských poměrů. To pokynutí mi stačilo. Zmocnil jsem se některých Mitfordem sdělených fakt a pustil se pak do podrobnějšího studia věcí žaponských, pokud to z pouhých překladů do evropských jazyků možno bylo, a pokud jsem v Praze knihy o Žaponsku jednající a mému úkolu vyhovující nalezl. Pak teprve počal jsem s úplnou volností fantasie spisovati svůj malý román. Dal jsem si ovšem práci dodati celku a podrobnostem pravého rázu žaponského, ale cítím příliš dobře, že se mi to jen z části dařilo. A upřímně řečeno, nedbal jsem ani o úplné dosažení toho cíle. Povím to krátce: Žaponsko, jež mi na mysli tanulo, nebylo tak docela ono, jež jsem poznal hltaje všechny ty zajímavé knihy, které mi vzácná bibliotéka pana Vojty Náprstka a ještě vzácnější jeho ochota poskytovala, ne, bylo to Žaponsko jiné, totiž ono snivé a nyjící, jak se mi zjevilo z několika veršův a z několika kapitol románů, Žaponsko ono podivné a fantastické, které k nám tak živě a barvitě mluví z crepónů, z vyšívaných gázův a atlasů zástěn a
