Nejplodnější činnost Dobruského spadá as do let 1872—1882, později práce jehlo vyskytovaly se stále řidčeji, však každá z nich byla vždy dílo dokonalé, do nejmenších podrobností propracované přísnou autokritikou mistrovou. — Zesnulý přítel Moučka s oblibou užíval tu trochu trivialně známého rčení o slepici a zlatých vejcích.
Však až do posledni chvíle měl Dobruský vždy nějakou úlohu »rozdělanou«. Pozdější léta s oblibou zabýval se také samomaty, zvláště mnohatahovými. Velké obtíže rešení, i spracovaní, možnost jednoduchých posic, které však jen mistr dovede ovládnouti, to vše lákalo jeho ducha. Co se počtu problemů týče, byl Dobruský méně plodný oproti jiným českým mistrům, bylť příliš seriosním autokritikem; myslím, že všech jeho úloh jest něco málo přes 200.
Hned v prvních pracech svých tedy Dobruský prováděl precisně a konsekventně zásadu ekonomie — prostředky nejmenšími dosáhnouti co nejvíce — užíval jednoduchých, elegantních, ladných posic, průběh rešení i zakončení v jeho úlohách byl vždy duchaplným, elegantním, rázovitým a co hlavní — důsledně spojoval vzdy hlavní hru s jinými cennými myšlénkami v jeden celek; prováděním a propagováním všech těchto zásad stal se skutečným zakadatelem a hlavou české školy úlohové.
         |
Mat 4. tahem
Zadostiučinením bylo mu vědomí, že velká řada dobrých pracovníků hledí k němu jako k svému mistru, a že zásady české školy docházely i v cizině vždy plnějšího uznání.
Však nejen svými pracemi vytkl Dobruský směr kterým se česká škola úlohová od té doby ubírá, on neméně působil na rozšíření oněch zásad přednostmi svého karakteru. Již vystoupením svým povzbudil vrstevníky jichž práce pak stejným směrem se nesly. Kruh problemistů, kteří na pracech Dobruského a vrstevníků jeho se vzdělávali, šířil se stále. Dobruský byl a zůstal vždy směrodatným vůdcem této české školy úlohové.
Vždy veselý, vždy dobrý, ku pomoci a radě hotový, nechť se jednalo o problem šachový, nechť to byla záležitost soukromá. Mohu říci, že velká část jeho práce šachové jest uložena v úlohách autorů jiných, které nesou na sobě stopy vždy ochotné jeho ruky a pomoci. Tak prakticky ukazoval, kterak možno spracovati pojatou ideu v duchu české školy; svou milou ochotou získal si upřímné a opravdové lásky i úcty každého, s nímž do bližšího styku přišel.
V dobách dřívějších — bylo nás ovšem méně — tvořili takřka všichni čeští šachisté společnost spjatou opravdovými svazky přátelskými, nechť povolání každého bylo jakékoli; myslím, že Dobruský měl prvou o to zásluhu. Jeho osobnost všem příjemná, prostá vší domýšlivosti, byla pojítkem pro všechny ostatní, a tak nejlépe a přirozeně propagovala mimovolně i své zásady šachové. Slovo Dobruského ve věcech šachových bylo u nás vždy rozhodující, jeho náhledu a úsudku podrobili jsme se i když snad ve věcech podružných byl někdo mínění odchylného.
Vynikající měrou súčastnil se Dobruský již při vydání Kobrovy první české učebnice šachové, dlouhá léta byl také redaktorem šachové rubriky »Světozora« a »Humoristických Listů«, byl z prvních spolupracovníků při vydání sbírky »České úlohy šachové« r. 1887. V letech posledních, kdy vlastní činnost jeho problemová ovšem značně ochabla, sledoval přece s neutuchajícím zájmem všechny důležitější jevy na poli problemovém u nás i v cizině. Ano posledního roku ujal se i redakce úlohové části »Časopisu českých šachistů«.
Obdivuhodná byla také Dobruského dovednost řešitelská. Tak bystře rychle, lehce a jistě vniknouti do obsahu i nejtěžších problemů dovede málo kdo; ano právě ty nejtěžší — ku př. mnohatahové samomaty — lákaly ho nejvíce.
