»I neste, ale ponesete ho také, až bude plný, co? Mám daleko domů!«
»I ponesu, ponesu, kočičko, přisvědčoval radostně pan Tadeáš, »a kdyby to bylo až na, Císařskou louku!«
Děvče se smálo a jednatel »Veselých pijavic« těšil se v duchu, že učinil tak lehký začátek. Kráčel podle dívčiny co nejloudavěji a nejneohrabaněji, aby se neprozradil a aby se přispůsobil úloze, jakou hodlal hráti. Došli k lázním, pan Tadeáš podal děvčeti džbán, počkal opodál, a když děvče nabralo vody, sestupovali zvolna dolů, nyní směrem k ulici Dřevné, a ztratili se kdesi v temnotě ulice Soudní.
Chcete vědět, jak pan Tadeáš dívku bavil? Ovšem ne duchaplněji a vtipněji, než druhdy jiná děvčata. Ba snažil se mluviti poněkud nejapně, aby získal u děvčete více důvěry, a nestálo ho to mnoho přemáhání. Náleželť pan Bezinka k lidem, kteří dovedou vždycky hloupě mluvit. Ale nová známosť měla velikou radosť ze svého průvodce. Hovořila tak nenuceně — a Tadeáši zdálo se, že i půvabně — jako by ho znala rok.
»Ano«, myslil pan Tadeáš, »to je rozdíl! Taková holka se neptá hned, čím jsme a užívíme-li ženu, ale má radosť, že má po boku mužského a žije bezstarostně ode dneška do zejtřka. Nu, letos užiju podzimku!«
A nejvíce těšilo pana Bezinku, že dobrodružství jeho je tak tajné, že o něm nikdo nemá tušení a smál se pod kůží při pomyšlení, až jednou — kdysi později — bude vyprávěti přátelům »Pijavicím«, jakou idyllu si v Podskalí stvořil.
