Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/90

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
73


»No, Rozvoda!« volal vítězně Rokyta, »tuhle to máte vytištěno!« a mířil prstem pod podobiznu. »Bodejť že Rozvoda! A tuhle je o něm ještě něco…« a naznačoval ukazováčkem sloupec tisku na vedlejší straně časopisu. Byl to asi padesátiřádkový průvod k podobizně Stanislava Rozvody.

Slupka opětně přiblížil hlavu ke sklu a slabikoval pracně jednotlivá slova textu: »Jeden z nejlepších našich malířů — jehož originální výtvory těší se všeobecnému uznání a ocenění… Jeho kresby — ozdobou prvních našich časopisův illustrovaných — chvalná pověsť Rozvodova — šíří se znenáhla i za hranicemi… poslední jeho veliký obraz — prodán do Německa — žel, že nemohl býti zachován Praze, jejíž skvostnou byl by ozdobou… Jest — v plné síle — svého tvoření — a bude — bohdá — dlouho ještě tvořiti — na slávu jména svého — i českého — umění malířského.....«

Slupka trhal takto slova a věty z textu, vždy pět, deset řádků přeskakuje, a teď umlkl. Rokyta pásl se na jeho překvapení a když domovník přestal slabikovati, zatřásl jím a otázal se:

»No tak, co tomu říkáte, sousede? Co tomuhle říkáte?«

Slupka hleděl ještě chvilku na obraz a vedlejší jeho text, potom si narovnal na hlavě čepičku, odplivl stranou a pronesl opovržlivě:

»Co tomu říkám — že to je ňáký švindl! Dal se tam sám — ten smolík — a ten inserát si psal také sám....«

A pak, jakoby se byl na něco rozpomenul, otočil se k Rokytovi, zahleděl se na něj s výrazem nejvyšší zuřivosti a zasoptil: