»To je hlouposť, to se přec vyrozumívá samo sebou, co to je »agademický« malíř…«
Rokyta čekal chvíli, dopoví-li řemenář, jak se to tedy vyrozumívá, ale když mistr Jahoda umlkl a skloniv hlavu k silnému řemenu v kozlíku dále šídlem bodal a dále řemen horlivě prošíval, řekl hokynář: »To je taky má řeč…«
A byl po týdenním hloubání a vyptávání právě tak moudrý, jako před tím.
Zatím pan Líbrcajt chodil denně dohlížet na své tovaryše a malíř Rozvoda také chodil se svými deskami kolem krámku Rokytova. Hokynář hledíval za oběma, ale s pocity velmi různými. Statečného mistra Líbrcajta doprovázel vždy pohledem obdivuplným, ale také závistivým, za Rozvodou hleděl s politováním. Chuďas, »smolí se s tím sám!« jak řekl domovník Slupka.
Ale za kratičko se přihodilo něco, co naplnilo Rokytu velikým podivením, že v prvním okamžiku téměř oněměl, Slupku naproti tomu neobyčejným rozhořčením.
Bylo zase v sobotu, právě za týden, krátce před polednem, když se dvéře domovníkova obydlí rozlétly a rychle vešel Matěj Rokyta. Pan Kašpar Slupka vzhlédl od svého kopyta a trochu se podivil, co přivádí souseda vůbec a zvláště v hodinu tak neobyčejnou. Neboť se tito dva filosofové scházeli pravidelně jen ve vratech.
Hokynář jen co vyhrkl nějaké pozdravení a hned mluvil dále:
»Ale teď pojďte, pane sousede, a řekněte mně, jestli se mejlím nebo nemejlím! Já zapomněl na jméno, které jste mi onehdy řekl — ale myslím, že je to on…«
