Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/84

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována
67


domů,« přeje si tlustý pán a zvedaje opětně ukazováček ke střeše klobouku vychází ze vrat.

Než se byl tento skvělý pán objevil, přišel a o druhou stranu pažení vrat se opřel Matěj Rokyta, hokynář z vedlejšího domu; přichází vždy, jakmile spatří ve vratech Slupku, aby s ním trochu pohovořil. I on pozdravil pána němým pokynutím hlavy a pošinutím své placatice a teď, když »milostpán« zašel, pronáší k Slupkovi polohlasně, šetrně, aby snad pán jeho poznámku nezaslechl:

»Tomuhlec panu Líbrcajtovi se daří dobře, co?«

»To si myslím,« odpovídá Slupka důrazně a s velikým sebevědomím, že má takového nájemníka. »Ten? Ten maluje po celé Praze — ten nemá ani dost barvy, aby všecko podělal, co se od něho žádá. Ten si stojí, pane. Kdyby chtěl, mohl si tuhle boudu už dávno koupit — drží si v prvním poschodí čtyry pokoje a má služku a chůvu. Ale co by se zlobil s nájemníky a berním ouřadem! Co má, má ve spořitelně, a nikdo mu do toho nevidí. — Ale však on také maluje! Barvy jako oheň, samé nové patrony a do průjezdu a na schody maluje teď lančafty jak degorace v divadle…«

Vytryskl slínu do ulice, urovnal si čepici na hlavě a dodal ještě:

»To věřím, tomu se daří! Ale však on svému rozumí…«

Jen dopověděl, ozývaly se nové kroky z útrob domu. Se schodů sestoupila jiná postava, prostřední, suchá, v plátěném, pomačkaném oděvu, bez řetízku na vestě, s širokou stuhou kolem krku, v černém širáku na hlavě. Tvář kostnatější, ovroubená řídkými kaštanovými vlasy. Černé oči