Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/83

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

66


zjevem páně Slupkovým, neodváží se říci: Dnes nemám drobných — až zítra…

Vyškrabe, kde co je, a zaplatí povinnou odměnu za otevření.

Postavy nájemníkův a nájemnic, dětí a služek, učňův a posluhovaček kmitají se mimo pana Kašpara, ale on málo komu věnuje patrnější nějakou pozornosť. Jen chvílemi, mihne-li se nějaký slušnější kabát, pozvedne smaltovou čepičku a zahučí buď ledabylý nebo uctivější pozdrav, dle patra, do něhož nájemník náleží a dle počtu pokojů, které obývá. Ostatně v tom domě je málo noblessy, dle jeho soudu.

Teď vržou s kamenných schodů nějaké sebevědomé kroky a hned potom ozývají se již ve průjezdě a blíží se ke vratům.

Pan Slupka se otáčí a vyndavá z úst špičku dýmky. Zná povědomou tu chůzi. A ještě je nájemník osm kroků vzdálen a Slupka již snímá čepičku a pozdravuje uctivě:

»Šťastné dobré odpoledne, milostpane…«

Milostpán, tlustý, veliký, červenolící, širokoplecí, v bílé vestě, na níž se třese silný zlatý řetěz, zvedá masitou pravici ke klobouku a dotýkaje se střechy tučným ukazováčkem, jejž obejímá těžký početní prsten, děkuje jaksi velikomyslně:

»Servitér, Slupko, servitér!«

A potom jenom na okamžik se zastaviv otazuje se:

»Nebude pršet? Co říkáte?«

»Ba dnes ne, milostpane, dnes už ne!« odpovídá Slupka ochotně a uspokojeně, že byl poctěn otázkou milostpánovou. »To vydrží do zítřka«

»Jen když do půlnoci, abych přišel za sucha