62
směšně, neboť rytíři, kterými jste obklopeni, poznávají, že k ním nenáležíte, že se jdete jen podívat, že z nich máte dokonce strach. A oni jsou tu dnes pány, cháska to, která by sem jindy nesměla ani vkročit, oni dnes mají první slovo v této části obory, ve stínu lesa, odkud vypudili a vytiskli pro dnešek každého slušnějšího navštěvovatele. Dnes mají plné právo vstupu ti vybledlí, vyžilí Pepíci i se svými nevěstkami, neboť výčepníci, kteří musí z každého přivezeného hektolitru piva zaplatit půldruhé zlatky, mají zas právo na hosty, kteří by pivo vypili.
Omnibus za omnibusem, fůra za fůrou přijíždí od brány strahovské až na, prostranství před restauraci a každý povoz vyklopuje tu deset ― patnáct osob, načež kvapem obrací a jede pro jiné. Přípozdívá se, a kdo chce ještě Hvězdy »užiti«, sedá rád na vůz, jímž rychleji a za malou útratu do obory se dostane.
Hřmot vzrůstá. Blíží se večer ― a kramáři rádi by vyprodali. Hrdla jejich jsou ochraptělá stálým křikem, stálým nabízením a vnucováním zboží. Kočující fotografové vyzývají k návštěvě svých »salonů«: »dokud slunce svítí, pánové, dokud slunce svítí!« Za pět minut máte fotografii na plechu za čtyry šestáky, za šedesát nováků i s rámečkem.
Loutkář hraje už desátou »hrdinsko-rytířskou« tragedii, flašinety kolotočů překřikují se a s nastávajícím šerem zažehuje se při největším kolotoči bengál, v jehož záři mihají se vám před očima postavy opilých mužů a žen, držící se křečovitě dřevěných koníků, aby nevyletěly z kola.
Již neslyšíte lidskou mluvu; v uši zaléhá vám říhání, rochání, drsný chechtot, ječení zpitých holek,
