58
Na širším prostranství, blíže vozové cesty, na louce směrem k bývalé prachárně stojí v řadě za sebou několik prkenných bud, jejichž průčelní strana zapažena jen do výše dvou tří stop a jejichž pozadí vyplněna množstvím fantastických postav, zvířat, ptáků, věžiček, poletujících nestvůr, sluncí, měsíců, hvězd. Na každém z těchto předmětů naznačeno několik černých kruhů s bodem uprostřed — jsou to terče, do nichž zejtra stříleti bude omladina ze »Židů« a z »Františku« a podobní myslivci z větrovek olověnými zátkami.
Vozík za vozíkem přijíždí hlavními vraty obory a když stanou na určitém místě, vynoří se pod plachtami hejno nečesaných hlav a hlaviček, z útrob jejich vyrojí se zástup kočujících komediantů, kramářů, principálů loutkových divadel, siláků, a započíná stavění nových stánků, bud, divadel. Práce tato provázena je klením a nadávkami nejsurovějšími, v něž mísí se skřek hladových dětí, ryčení vadivých žen.
Zvědavě procházejí se v této směsi jednotliví obyvatelé Liboce, aby viděli již dnes, jakých pochoutek na zejtřek mají očekávati, aby věděli, nač se mají těšiti. Za těmito zvědavci nesměle, skoro bázlivě kráčejí neohroženější pražští nájemci letních bytů libockých, aby měli ponětí, jak asi takováto »národní« slavnosť ve Hvězdě vypadá. Zejtra odváží se málokdo z nich v pustou vřavu. Musí míti otužilé nervy, kdo nepatře ve kruh pravých oslavovatelů pouti Markétské, chce se na ni z blízka podívat. Musí zavírati násilně ucho hnusným hovorům, jimiž se tetelí vzduch, musí stále držeti ruce na kapsách, nemá-li je docela prázdné. Zrak jeho spatří tu výjevy, jaké již nikde jinde za bílého dne
