Stránka:Z pražských zákoutí.pdf/69

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena

52


»Ale kam?« otázala se Tetřevka, pojednou srozuměna, a nakloněna myšlénce mužově.

»Kam?« opakoval muž. »To už jsem vynašel. Teď jsou zbořeny hradby, nahoře na Vinohradech se staví jako z papndeklu, lidí je tam jako much — dole v Praze bude pomalu prázdno — víš, mohli bychom tam na blízko někam — v Tůních je pěkný krámek k dostání, díval jsem se na něj, dvě stovky ročně, za krámkem pokojík a kuchyň, to bychom vzali. Budeme péci husy a zajíce, vařit ráno polévku, víš to je čisté a nobl — ty budeš mít při tom také lépe…«

Zkrátka a dobře: Tetřevka se dala, svésti. Po poledni měl domácí pán výpověď, odpoledne šel Tetřev se ženou, aby jí ukázal krámek v Tůních, najali jej spolu, dali závdavek — Tetřev odevzdal své ženě čtyry stovky a o Havelském kvartále opouštěli Plaveckou ulici.

Nebylo šťastnějšího člověka nad pana Tetřeva, když se udomácnil ve krámku v Tůních a když Tetřevka poprvé vyložila za okno pečené dvě husy, špikovaný zaječí hřbet, mísu s pečenou sekaninou a na plechu třaslavou huspeninu, okrášlenou tvrdým vajíčkem a citronovou korou. V krámku na pultě byly také rozličné lahůdky: smažení mřínci, smažené telecí nožičky, čisté syrové husí drůbky a krev, a několik nadívaných holubů.

Tetřev chodil po krámě s povyplazeným jazykem od jednoho talíře ke druhému, čichal ke všemu, pomlaskoval si a říkal:

»Aby tohleto nešlo! To by lidé nemusili mít oči!«

»Jen mně k tomu pořád nečuchej!« okřikovala Tetřevka muže.