50
»Ale stará, poslouchej, tahle Ruprichtka a ta Severka, to musí být obchůdek! Ať jdu kolem kdy chci — lidí je tam vždycky namačkáno a ony nestačí sekat ta pečená zvířata! To se musí vyplácet!«
»Co jde, všecko se vyplácí!« odsekla mu obyčejně milá choť. »Však my také nechodíme žebrat!«
»Inu, ale ta fajnovosť krámu!« poznamenal Tetřev jako docela lhostejně.
»Prosím tě, ty fajnovej,« ušklíbla se paní Tetřevová, »snad ti tohle naše je sprosté! Každý nemůže být trachterem!«
»Inu,« poznamenal zase Tetřev a tvářil se tak ledabyle, jako by ani nemyslil, »musí ono se to umět upíct, to je to. A to také každý nedovede!«
Řekl to tak, jako by spal, ale podařilo se mu. Paní Tetřevová obrátila se k muži, založila levici do boku, roztáhla všech pět prstů pravice proti Tetřevovi, zamíchala jimi ve vzduchu a pak pronášela mačkaným hlasem:
»To je ňáké umění, upéci husu! Ještě abys si stěžoval, že ti je dobře nepeču! Žes tak někdy nechal něco stát! Co umějí tam ty, umím já také — já prodávala pečeně dřív, než tys mne znal!«
»Ale na Vaječném trhu — hned z pekáče!« prohodil zase jako lhostejně Tetřev. Panička však pochopila úšklebek.
»Maňase!« rozkřikla se, »ten pekáč živil celou naši rodinu, a kdybych si nebyla tebe vzala, moh’ mi dnes už patřit nějaký dům…«
»Ale ty se vždycky hned zlobíš,« udobřoval teď Tetřev manželku, »já nic nemyslil…!«
»Tak mlč!«
