nepotrhal a dle všeho zdálo se, že se jí do smrti nestrhá. Duší hokynářského závodu byla vlastně paní Tetřevová a muž jen tak po krámku okouněl, kouřil z dýmky, ujídal nakládané okurky a upíjel višňovky, a největším a nejdůležitějším jeho výkonem bylo, že rozštípal časem na špalku před krámkem pro nějakou kuchtu ze sousedstva kousek dříví a že pomáhal služkám zvedat mandl ve krámě — rázné velení milé choti donucovalo ho k těmto ochotám. Ale to štípání se mu nejvíc protivilo. Bylť pan Tetřev také u »sboru« a zdálo se mu, že drvoštěpská jeho činnosť nesrovnává se nikterak s důstojností uniformy, v níž súčastňoval se pohřbů »kriegskamarádů« a slavnosti Božího těla. A když tak někdy ubíral se s flintou na rameně domů a cesta vedla ho ulicí Spálenou nebo Širokou, stanul tu před pečenářským závodem paní Ruprichtky nebo Severky a mžouraje po vyložených, do zlatova vypečených husách a kuřatech, po zaječích hřbítkách a špíkovaných koroptvích, po lesknoucích se selatech, oddechl obyčejně z hluboka, těžkomyslně, a duší jeho táhla přání: »Tuhle to, to by bylo tak něco — to bych se pak nemusil za svůj karakter stydět!«
A kráčel s flintou těžkomyslně dále — domů, odstrojoval se lítostivě a přistupuje zase ke svému špalku styděl se při pomyšlení, že by ho v téhle posici spatřil někdo, kdo ještě před chvílí obdivoval se jeho pěknému kroku v řadě, jeho blejskavé ručnici, jeho bezvadným šňůrám přes prsa. Ovšem těšil se myšlénkou, že sem do Plavecké ulice málo kdo zabloudí, že je tu nepozorován.
A když viděl, že je žena v dobrém rozmaru, uhodil nenápadně na strunu:
