Tato stránka byla ověřena
45
Setmělo se mezi tím valně a tu tam vyskakovala v malých oknech úzkých domků světla, za potrhanými, chatrnými záclonkami mihaly se stíny; vítr hvízdal nyní mnohem silněji a zámečník klopytal šedivou uličkou, nevěda kam, a ruka jeho mačkala v kapse stříbrné srdíčko na krk, jež přinášel milence na památku opětného shledání.
Obloha šedla víc a více a nížila se k zemi, jako by ji chtěla přikryt.
A v prsou zámečníkových zbyla ze všeho jen ozvěna slov Katiných: »To se tak nebere…«
