Tato křiklavá veselosť ve výčepu tvořila nepříjemnou protivu k nevlídnému, sychravému počasí dnešnímu. Zámečník přál si všady klid, aby nebyl vyrušován v milých svých snech, a tu jest uvítán řehotem spité asi společnosti, která stůj co stůj chce mít veselou neděli.
A pojednou snesla se na milenec jakás těžkomyslnosť; nevěděl sám, jak a odkud to na něj padlo. Tu tam prohánělo se ulicí nějaké klouče, přede vraty nízkých domků stála malá děvčátka s loutkami v rukou a konejšila dřevěná nemluvňata. Zde onde vyhlížela mrzutá, svraštělá tvář stařecká, tu tam se mihla ženská postava v nedbalkách a vběhla zase rychle do průjezdu. Nebyl ještě večer a přece se zdálo, jako by se vše chtělo uložiti ke spánku. Před výčepem okounělo několik větších kluků, z nichž dva tři nejsmělejší nahlíželi dovnitř zasklenými dveřmi.
Zámečník pospíchal dále, minul plaše výčep, ani se nepodívav do okna, a zahnul do vrat. Oddechl si, když vystupoval na první dřevěné skřípavé schody, neboť tuto již připadal si jako dobře uschovaný; ještě okamžik — a spatří Katynku.
Vystoupil do patra, přikročil ke dveřím a zaťukal na ně nesměle — žádná odpověd. Smačkl kliku — zavřeno. Zaklepal silněji — všude prázdno, hlucho. Nebylo tu nikoho doma, nebyla doma ani ona, na niž tak se těšil.
Stál chvíli nerozhodně a nevěda, co by počal. Konečně se obrátil a sestupoval. Umínil si, že počká ve průjezdě za vraty tak dlouho, až se z Kacafírových někdo vrátí, až přijde sama Katynka.
Stanul dole na okamžik mezi vraty a vyhlédl na pravo i na levo na ulici, přichází-li někdo. Nikdo.
