Dopili, zvedli se, děvče trochu spořádalo pomačkaný svůj úbor a vycházeli od Rozvařilů směrem k Poříčí, zahnuli k Biskupské ulici a kráčeli do úzké uličky ve čtvrti Petrské, blíže mlýnů, tiché, opuštěné. Před nízkým, širokým domem se rozloučili, milenec pokryl pihovitou tvář dívčinu polibky a potom vešla Katynka do domu výčepem vedle domovních dveří, v němž ještě svítili a odkud zaznívalo několik chraptivých hlasů.
Zámečník vymotal se z bludiště spletitých ulic a uliček a zamířil ke Dlouhé třídě, kde byl jeho domov. Šel zvolna, zvolňoučka, jako by chtěl prodloužiti tento tichý, blažený večer. Sňal klobouk s hlavy a otíral strakatým kapesníkem čelo. Chýlilo se jaro ke konci, byla horká červnová noc a v jeho nitru také sálal oheň lásky.
Zpomínání na dnešní večer mělo mu stačiti na celé dva měsíce, než se navrátí do Prahy, aby Katynku na novo objal.
Byl zase nedělní den, pozdní odpůldne, když náš zámečník se ubíral z Dlouhé třídy do šedivé, zastrčené ulice ve čtvrti Petrské. Kráčel dnes rychleji než onoho večera, kdy se byl s Katynkou rozloučil. Vrátilť se asi před hodinou drahou z venkova, kde po dva měsíce pracoval, a toužil po ní, po Katynce, s níž v předvečer svého odjezdu na venkov byl u Rozvařilů tak šťastnou chvíli zažil.
Ale dnes netvářila se obloha nebeská tak přívětivě, jako onoho jarního dne, dnes nebyl vzduch prosycen tak těžkým teplem jako tehdáž. Modrá klenba nebeská zastřena byla od východu k zá-
