38
»Koukejte, Katynko, to mě mrzí náramně, že musím teď zase z Prahy na stavbu, že vás nebudu mít…« a pak si dodal odvahy a dopověděl: »Vy budete chodit s jiným, co?«
Ústa děvčete rozevřela se k zívnutí; když si je odbyla, zakoukala se někam mladíkovi přes rameno a odvětila:
»Nebudu — vždyť nikdo nepřijde.«
Pro mladíka mělo cenu jen slovíčko »nebudu« — dodatku si nevšiml, nepochopil ho. Ale měl přece ještě obavu.
»Budu venku asi dva měsíce — nezapomenete na mne?«
»Dva měsíce?« ptala se táhle holka, jakoby uvažovala, zapomene-li za tu dobu či ne. »Dříve nepřijdete?«
»Dříve ne, Katynko; máme práci na třech štacích, moc kování všude, bude nás venku pět.«
»Vyděláte venku mnoho?« ptala se Katynka dále.
»Dost,« přisvědčil mladík, »a zase mnoho se utratí; to víte, v tomhle horku ven…«
»A přijdete zase jistě do Prahy?« ptala se dívka znova.
»Jak bych nepřišel, když tu mám vás!« zahoroval zámečník.
»Tam bude holek — venku,« pronášela Katynka jako ze spaní.
»Ale pro mne žádná, Katynko,« ujišťoval zámečník, »když mám doma vás. Jak byste si to mohla myslit!«
»To se tak nebere!…« končilo děvče hovor a potřásalo šátkem před ústy, jako by potlačovalo nové zívání…
