Holka hodila hlavou jako by zaháněla mouchy.
»To je rozum, že hubovali ― dřív ― ale to nás nežere. To se tak nebere…«
Mladík hleděl se zalíbením na sousedku. Vše, co ona pověděla, připadalo mu tak roztomilé, upřímné; přiklonil se k ní a políbil ji na široké, tenké rety. Katynka seděla nehybně, a když oddálila se hlava mladíkova přejela šátkem ústa, jako by na ně byla sedla moucha. Milenec přitulil se úže k děvčeti a tázal se polohlasně:
»Katynko, máte mě přec ráda, ano?«
Neodpověděla ihned, a pak pronesla:
»No bodejť že.«
»Hodně, Katynko?« žadonil dále mladík.
»Dost!« odpovídala stejným způsobem dívka.
Pomlčeli na chvíli. Potom zmužil se milenec k dotazu, k němuž po celý večer se připravoval:
»A než jste chodila se mnou, vídal jsem vás s tím Švarcem, co byl dříve u vás v tiskárně u kola. Toho už nemáte ráda?«
Děvče upřelo nyní lenivý pohled na tazatele a odpovědělo zdlouhavě:
»Už s ním nechodím!«
»A měla jste ho ráda, moc ráda?« dorážel milenec dále.
»To se tak nebere,« odpovídala Katynka. »Sama jsem nemohla do hospody chodit. Vždyť už má dávno jinou…«
Zase pomlčeli. Mladík si hrál s cípem mantilly a pak vzdychl několikráte z hluboka. Konečně pustil cípek, vyňal z úst užmolený nedopalek doutníku, dávno vyhaslý, a přiklonil se k děvčeti:
